Briliantní. Kdyby Pavel Janoušek nenapsal nikdy nic, jen tuto rozpravu, dialog sama se sebou, se sebou jako vědcem, ale i se čtenáři, a zejména ostatními znalci literatury (interpretační komunitou), nalezl by trvalé místo v českém myšlení o literatuře. Ono se mu totiž povedlo udělat (téměř) onen cimrmanovský "krok stranou" (v tomto případě jen úkrok), a podívat se na svůj vlastní obor z jiné perspektivy. A to tak, že ho nezpochybnil, ale zproblematizoval. Nasvítil čistým světlem jeho zákoutí, jeho absurdity, ale i jeho radosti a jeho smysl. S takovým nadhledem a hravostí, jaké je schopen málokdo. Po přečtení této knihy jsem si uvědomil, jaká rozkoš je literatura, když je o ní možno přemýšlet tak svobodomyslně, jak to Janoušek předvedl. Když mluvím "jen" o úkroku, je to proto, že i hravý Janoušek je svázán jistým druhem odpovědnosti, a to nejen vůči sobě a všemu, co dosud na poli literární vědy vykonal, ale i vůči všem kolegům (dalším znalcům), a také vůči literární vědě jako takové. Proto je to velmi obtížné čtení, je to velmi složitě strukturovaný odborný text, do kterého pronikat je svým způsobem dobrodružství. A právě ta zavázanost odborné komunitě, která nakonec bude oním recipientem, je jako koule na noze myšlenkám, které dokáže autor vyhazovat do velké výšky a nechat je vznášet a mísit se - takže někdy je jejich vzletnost těžké odhalit. Nehoní jen (černou) kočku, ale také kočku s myší. Přesto se domnívám, že je to ČIN. Janoušek přichází s tezí, že součástí vědeckého poznání je přirozeně subjektivita, která má svoji relevanci a že na ni má každý humanitní vědec právo. Ba co víc, rozebírá široce otázku autorství a sleduje humanitního vědce s jeho strategiemi vlastního prosazení v rámci ostatních vědců a brilantně pojmenovává absurdity, v nichž žijeme (pokus o stejná měřítka všech typů věd, návaznost na financování institucí, co je to výkon vědce, jak se měří, že nejde o to, co vědec publikuje, ale kde to publikuje, o naprosto nesmyslném a smrtícím tlaku na publikování v angličtině, o citačních zvěrstvech, o zvrácenosti didaktiků školních osnov apod.). V tom je kniha podobná kdysi třeskuté knize Konrada Liessmanna Teorie nevzdělanosti. A vedle historie, teorie a kritiky zavádí čtvrtou dimenzi literární vědy - interpretaci. A na příkladu proměňujících se kánonů si klade otázky, zda je možné bez kánonu vůbec žít (rozlišuje ještě kánon na primární a sekundární), vnáší do svého pohledu teorii her, a přesně definuje zcestí i slepé uličky, po kterých současná dekonstrukční literární věda jde. Hledá (spolu s Konfuciem) černou kočku v černé místnosti, která tam však není a nebo možná je, nebojí se vykřiknout, že "král je nahý", a nabízí cesty, kudy by se tápající literární věda mohla vydat. Jakkoliv toho mnoho z provozu literatury i myšlenkových konceptů zpochybňuje a představuje v úplně jiné poloze, přesto zůstává sám nejen vědcem (už volbou odborného stylu a jazyka), zůstává svému životnímu oboru věrný. Mluví o něm jako o dialogu, o výzvě k cestě, upozorňuje na radost ze čtení i možnosti přemýšlení o literatuře, je ochoten přistoupit na nejrůznější přístupy, ale hájí právo vědce na interpretaci a proměnu autorství. A celým textem zdůrazňuje význam literární vědy (myšlení o literatuře) v kulturním a vzdělanostním rámci společnosti, ve vytváření a udržování tradice a to i směrem do budoucna. Je to masivní obhajoba významu literatury, a to o to víc, jak se vytrácí ze školních osnov a všeobecného povědomí, kdy stačí kompetence číst (například návod na elektrický spotřebič), aniž bychom k životu "potřebovali vědět", že byl nějaký Goethe nebo Vančura. Mimochodem tato kniha, která původně stála 435 Kč se nyní v knihkupectví Academia na Václavském náměstí prodává za zlevněnou cenu 20 Kč. Je těžko volat na postupující poušti, že les je krásný. Pavlu Janouškovi děkuji za text, který mnou mocně pohnul.