Kniha mě zaujala svým názvem. Každá z nás potřebuje trochu popostrčit ke svému cíli. Některé chyby jsou opravdu až neuvěřitelně pravdivé. Třeba to jak jsme na muže neustále milé a i když po nich chceme nějaký výkon, tak je v podstatě prosíme aby to udělali. Jednou jsem psala e-mail zákazníkovi a v podstatě v tom e-mailu stálo, že ho prosím a žádám, aby proplatil dlužnou fakturu. Tohle je prostě fakt špatně. Naopak můj další e-mail s tímto zákazníkem zabral. Byl stručnější, ale účinnější. V podstatě v něm stálo, že stále neuhradil dlužnou fakturu a proto pokud nezaplatí do určitého data, předáváme celou věc firemnímu právníkovi. A funguje to na 90 %. Zákazník opravdu zaplatit a začal konečně i komunikovat a ihned mi volal, ať to právníkovi nedáváme. Kniha nám v podstatě říká, že jsme byly vychovávány s nějakým cílem být neustále na všechny hodné, ale občas holky ruku na srdce, musíme mít i ostré lokty a nebát se toho. Kniha není jen o tom, jak si říct o přidání (já si o to nikdy třeba neřekla), ale je i o tom jak se máme v práci na určitě pozici chovat. Líbí se mi kapitola, že nemáme vařit kávu a dělat zápis z porad, protože je to zažitý stereotyp. Máme pěstovat firemní vztahy, ale ne s cílem být s každým zadobře. Všechno v této knize má svůj smysl. Určitě stojí za přečtení :)

Nemám ráda self-help literaturu. Nesnáším kýčovité obálky. Proč jsem Hodný holky vůbec začala číst? Z čirého zoufalství. A co jsem si z toho odnesla? Překvapivě docela hodně. Autorka v knize rozvíjí myšlenku, že ženy při budování kariéry často blokují samy sebe a to z prostého důvodu. Všechna pravidla, která cpeme do hlavy malým holčičkám, si v té hlavě udrží a nadále se podle nich chovají. Problém je, že v zaměstnání se hraje podle úplně jiných pravidel, v jejichž rámci se hodné holčičky stávají neperspektivním pracovníkem. A než to odmávnete jako feministickou manifestaci, tak vás vyzývám, dejte tomu šanci. Autorka tu zbytečně nehází ani feminismem, ani šovinismem. Prostě jen pracuje s reálnými situacemi, reálnými lidmi a reálnými vzorci chování, aniž by se sama snažila o nějakou agitku. Kniha je rozdělená na 7 částí - Hra, Role, Myšlení, Propagace, Vzhled, Projev a Reakce – které rozebírají sedm oblastí našeho chování a nejčastějších chyb, kterých se dopouštíme. Každý problém je pak odprezentován na situaci nějaké ženy, která chce něčeho dosáhnout a nedaří se jí to, rozebrání situace a návrhů na řešení. V zásadě se tu spousta rad opakuje, ale neřekla bych, že je to zbytečné. Spíše je tak po přečtení knihy zřetelnější, jak moc se některé vzorce našeho chování podepisují na tom, jak nás vnímají ostatní, a v kolika různých situacích je vedeme, aniž bychom si toho byly vědomy. Co se mi fakt líbilo: Rady v knize nejsou jen nějaké obecné kecy na úrovni článků v magazínů. Můj problém s tou lepší částí self-help literatury je, že často nejsem schopná nadhozenou situaci nějak vztáhnout na sebe a tedy se sebou následně ani pracovat. Hodný holky mě krásně vedly za ruku. Každou nadhozenou situaci jsem si dokázala porovnat s mou skutečně prožitou situací a následně ji zhodnotit. Autorka je podle medailonku letitou koučkou, která se specializuje na práci se ženami a kariérní poradenství, a já tomu věřím. Ty zkušenosti jsem v knize prostě viděla. Co se mi fakt nelíbilo: Kapitola vzhled. Všech šest ostatních kapitol víceméně vede ženy k tomu, aby prolomily zažité stereotypy, které je učí tiše sedět v koutku a čekat na zázrak. Učí je, že se můžou ozvat, že pokud budou chtít, můžou být ve svých zvolených profesích stejně dobré a vážené jako muži, že potřebuji jen trochu asertivity, jasný cíl a sebevědomí. A pak přijde kapitola vzhled a začne nás poučovat o tom, jak jsou dlouhé vlasy neprofesionální, upravení byť jen pramínku vlasů nás okamžitě degraduje na neprofesionály a že žádný make-up je stejně špatný jako hodně make-upu. Ta kapitola v zásadě popírá zbytek knihy a je to jako zjevení z legendy o Libuši. Závěr: Kapitolu Vzhled přeskočit, zbytek přečíst. Povinně!