O tématu lásky lze snadno napsat rozsáhlé, ale často kýčovité a povrchní statě. Tomáš Halík však k němu opět přistoupil s krásnou filozofickou hloubkou, která při každém slově nutí k zamyšlení a sebereflexi, a s u něj klasickou nadějí (a láskou), která je cítit snad z každé stránky knihy. V knize je v mnoha pohledech představen význam nesobecké obětavé lásky (ke všem lidem, včetně nepřátel, obsahující zkušenost hlubokého odpuštění a smíření, mezi národy, v křesťanství i v mezináboženském dialogu, ve vztahu ke světu...) jako nejhlubšího jádra lidství... "V lásce jsme nejvíce sami sebou. V lásce jsme lidští, nejvíce lidští." ...a naopak varuje před zhoubou sobecké majetnické žádostivé sebelásky zbožťující vlastní já, materiální a povrchní stránky života, ideologie (a zideologizované náboženství) či vlastní národ, která však vede ke zničení okolí a následně i sebe sama ve chvíli rozbourání iluzí, na kterých je postavena. Její prázdnota je dána tím, že nikdy nemůže dát to, co nabízí hluboká láska... prostor druhému a zájem o něj. "V tomto bezpečném prostoru lásky se člověk může stávat tím, kým dosud jen potenciálně byl." Láska v mnohém navazuje na víru a na naději... láska nemůže existovat bez (kritické) důvěry/víry v člověka a bez naděje, která dává možnost překonávat i hluboké krize... ty autor považuje za ryze pozitivní proces s velkým potenciálem. "Krize nejsou signálem k rezignaci, dokonce ani ne k pasivnímu "přetrpění", nýbrž výzvou k tvořivé reakci, nabídkou sestoupit hlouběji." Tím autor také představuje významnou roli lásky v křesťanství... "Končí novověká podoba náboženství; nekončí však víra, naděje a láska." V případě přetrvání a prohloubení této lásky k člověku považuje Tomáš Halík konec bezobsažného dogmatického náboženství bez lásky za ryze pozitivní proces naplňující samotné jádro křesťanství. To jádro, které představuje křesťanství ne jako poslušnou slepou víru v často banálního boha vyjadřovanou pouze "nablýskanými" ceremoniály a povrchními gesty (často doplněnou o sebelásku kolektivní i individuální), ale především jako obětavou lásku k člověku (kde víra představuje spíše neustávající přemýšlení nad tajemstvím tichého neznámého Boha přesahujícího vše myslitelné)... a to mě na křesťanství asi nikdy nepřestane fascinovat. "Je třeba se ptát po hloubce, zajíždět na hlubinu. Je tu jen tento svět - ale je tu (před námi, okolo nás i v nás) i se svou hloubkou, se svou mnohoznačností, se svými paradoxy. Je otevřen mnoha způsobům interpretace a našeho života v něm: buď můžeme hledat jeho hloubku, nebo zůstat na povrchu."

„Možná dějinné chvíle, kdy se o Bohu ve veřejném a akademickém prostoru zdvořile či lhostejně mlčí, jsou i pro teologa vzácnou příležitostí odčinit zbožnou upovídanost předchozí doby a vrátit se k tomu, co svatý učitel víry Tomáš Akvinský zdůrazňoval na počátku svých filozoficko-teologických zkoumání: Bůh není ‚evidentní‘, my sami ze sebe nevíme, co či kdo Bůh je. Nebojme se závrati při pohledu do hloubky Neznámého. Nebojme se pokorného přiznání ‚nevíme‘ - to přece není konec, nýbrž vždy nový začátek nekončící cesty.“ Hned v úvodu své knihy Tomáš Halík píše, že jeho kniha není určena těm, kteří jsou přesvědčeni, že znají odpovědi na to, kdo přesně je Bůh a jaká je role věřícího člověka. Pro nás ostatní ale nabízí spoustu dobrých otázek, spoustu zajímavých postřehů – někdy z neočekávaných úhlů pohledu. Nepůsobí přitom křečovitě, ani to nevypadá, že by se jen snažil prvoplánové šokovat. A nesnaží se nás přesvědčit, že jen jeho pohled je správný. Toho si vážím. Tematicky se otec Halík dotýká problémů současného světa a postavení křesťana v něm. Není sentimentální ani zahleděný do vlastní komunity, neživí v nás iluzi, že ještě někdy bude katolická církev tak vlivná, jako byla v době před osvícenectvím. Spíš se snaží vybrat v kontaktu s realitou to, co je opravdu nutné zachovat a na čem naopak není nutné trvat v rámci nezbytně nutného zapojení křesťanů do celospolečenské snahy o vybudování snesitelnější současnosti. A obhajuje nutnost spolupráce lidí s různým pohledem na víru. To se mi zdá rozumné – pokud se plavím na potápějící se lodi a na správnou manipulaci se záchranným člunem si nevystačím sám, pak bych asi neměl lustrovat člověka, který má stejný zájem o záchranu jako já, jen vychází z jiných světonázorových východisek. Pro mě byla kniha užitečná, „náhodou“ se ke mně dostala v době, kdy si pro sebe řeším nějaké nejistoty a „náhodou“ se dotýká témat, které jsou pro mne důležitá. Konkrétních odpovědí jsem se sice nedočkal, ale to jsem ani nečekal. Už jen vědomí, že nejsem na světě sám, koho něco podobného trápí… A tak mě to povzbudilo v tom, věci nevzdávat, nenechat se odradit dílčím nepochopením a snažit se dál hledat své místo. Láska. To je dobré téma pro knihu, která má ambice vykročit z křesťanského světa, protože tohle téma chápeme všichni, ať už jsme křesťané anebo se pokoušíme dělat svět lepším z pohledu jiné víry nebo sekulárního humanismu (tedy jsme, slovy otce Heryána, „nevědomí následovníci Krista“). Zde můžeme nalézt shodu, ze které třeba bude možné vyjít k hlubšímu porozumění těch druhých (což není to samé jako souhlas každého s každým). A třeba na téhle definici lásky by se mohli shodnout všichni nesobečtí lidé, ne? „V lásce otevírám milovanému člověku v sobě bezpečný prostor, v němž může teprve být plně a svobodně sám sebou. Nemusí se přede mnou stylizovat, nemusí si na nic hrát a nemusí si mou lásku neustále zasluhovat svými výkony. A ještě více: teprve v tomto bezpečném prostoru lásky se člověk může stávat tím, kým dosud jen potenciálně byl. Teprve nyní může uskutečnit své nejlepší možnosti, které by bez lásky zakrněly, uschly, zadusily se v samém zárodku.“