Kombinace dynamického motivu na obálce s anotací ve mně vzbudila zájem o románový debut finského autora. Kromě opatrných očekávání jsem se potýkala také s obavami, jestli pochopím svět budoucnosti stvořený autorem se vzděláním Sheldona Coopera. Naštěstí se nesnažil čtenáře zahltit informacemi z teoretické fyziky nebo matematiky, přesto mi občas prostředí či události připadaly ve své virtualitě až abstraktní. Po celou knihu pro mě bylo obtížné odhadnout, jaké jsou možnosti jednotlivých postav, čeho jsou schopné, kdy, proč a jak vytasí nějaký trumf, kterému protistrana nebude moct konkurovat. Problematická mi přišla také motivace většiny účinkujících; šarmantně arogantní zlodějská legenda Jean le Flambeur mě neokouzlil, válečnice Mieli pro mě byla velkou neznámou, detektiv Isidore měl šťávu asi jako mumifikovaná myš a vedlejší charaktery ani to ne. Největším sympaťákem pro mě byla kosmická loď Perhonen. Detektivní zápletka decentně prošpikovaná akcí mě v první polovině příliš netáhla, jisté telenovelovité vyústění vyvolalo dávivý reflex a mám pochyby, jestli jsem správně pobrala závěr románu - předskokana k druhému dílu. Hannu Rajaniemi má v lebce líheň výživných nápadů, mobilní město Morna a jeho zákonitosti jsou sakra zajímavé, přímo fascinující v mnoha detailech. Představivost si přišla na své. To je však flatus platné, když mnou příběh i s postavami prošel jako sójové maso: hodně žvýkání, trocha nadýmání a po pár letech mi z toho zůstalo v hlavě celkem... jaksetospisovně... trus. S „Kvantovým zlodějem“ jsem strávila mnohem delší dobu, než bych s ohledem na rozsah knížky čekala, chyběla mi dychtivost otáčet stránky a zjistit, co bude dál. Tudíž mě nemusí tolik mrzet, že se pokračování v českém překladu zřejmě nedočkáme. 65%

Detektivni hard sci-fi... ve ktere ctenar nevi jestli se zrovna nachazi v realite nebo virtualite a je neustale zasypavan velkym mnozstvim novych pojmu a technologií. Velmi dobry debut finskeho spisovatele Rajaniemi. Uz se tesim na volne pokracovani Fraktaloveho prince.