Zajímavé, a na to, že jde o literaturu faktu, strhující čtení. Spousta historických faktů, o kterých se u nás zase až tak moc nemluví: Politická situace v Rakousku ve třicátých letech, která se od té naší, ale i třeba německé hodně lišila, pro mě nepochopitelný většinově vstřícný postoj Rakušanů k připojení Rakouska k Říši i silný antisemitský postoj velké části Rakušanů k místním Židům, včetně podílení se na protižidovských pogromech. Ale také odlišný osud rakouských a českých Židů – pro ty rakouské rozhodně příznivější; s ohledem na dřívější nastolení židovské otázky v Rakousku se zpočátku likvidace Židů prováděla likvidací majetkovou a tlakem na vystěhování, což bylo sice hrozné, ale přeci jen nesrovnatelné s pozdějším osudem Židů v dalších částech Evropy – teprve od podzimu 1941 se namísto vystěhování jednoznačně preferuje – likvidace fyzická… Na druhou stranu měli uprchlíci z Rakouska v Anglii i USA horší postavení a nehledělo se na ně až tak příznivě; přestože byli uprchlíci, mluvili – německy… „Blochovo vyprávění o Hitlerovi, květnatě prezentované veřejnosti, mělo ještě jiný, nepředpokládaný účinek. Týkalo se jeho vnuka, tehdy patnáctiletého Georga Krena. Ten Hitlera z celé duše nenáviděl za všechno to neštěstí, které přinesl rodině, přátelům, Rakousku, Evropě a celému světu. Kvůli Hitlerovi poslali rodiče jeho a Johannu do „vyhnanství“ do Anglie. Celá rodina ztratila vlast a v New Yorku se George necítil dobře. Dědeček ho odjakživa rozčiloval svými patetickými historkami o tak milém, dobře vychovaném mladém Hitlerovi. Mladý muž reagoval se zděšením na Blochovu fatální větu v Collier´s – po tom všem, co hrozného se dosud stalo: „Dokonce ani dnes na něj /na Hitlera/ nemohu myslet jinak, než v souvislosti s jeho zármutkem, a nikoliv v souvislosti s tím, co způsobil světu.“ Tuto větu historik, expert na holocaust George Kren, citoval po celý život s rozhodnou kritikou svého dědečka. George nedokázal pochopit, že jeho dědeček hodnotí pozitivně Hitlera nikoliv jako politika a diktátora, ale že má vždy na mysli tenkrát osmnáctiletého chlapce, který se tak oddaně staral o matku.“

Osud je náladová dáma a její manýry se odrážejí na životech nás, smrtelníků. Jak jinak si vysvětlit tak zvláštní setkání a pouto, jaký prožíval Bloch s Hitlerem, mladíkem, který ještě nebyl tím, kým se stal o dvacet let později. Autorka představuje Blocha jako čistou duši na pozadí stmívání dějin poloviny 19.století a konce epochy středoevropských Židů.