Sešly se mi v poslední době dvě knihy, jejichž autoři hovoří s vědomím blízké smrti. Oliver Sacks ve své „Vděčnosti“ stojí nohama pevně na zemi, určitou střízlivost a orientaci na konkrétno by mohl symbolizovat několikrát zmiňovaný pracovní stůl pokrytý prvky s protonovým číslem odpovídajícím jeho příslušným narozeninám. Naproti tomu Jean Guitton píše jako básník a pro mě bylo obtížné se k některým jeho "dopisům" vztahovat. Zasáhla mě především vyprávění o konkrétních lidech, nádherný dopis manželce, dopis Pascalovi, královně Fabiole, autorovým zpovědníkům a další. „Stojím na konci života. Každým dnem se blížím k prahu. Blížím se (zvědavě, bojácně, s nadějí) k onomu ‚království‘, v němž už žádná důvěrná sdělení nebudou. Anebo vlastně: kde mezi bytostmi, které se navěky stanou jedny pro druhé průsvitnými v Bohu, nebude nic jiného než důvěrná sdělení...“ (z Předmluvy) „Citoval jsem Vám text jednoho jezuity, který říká, že jestliže Bůh neexistuje, pak je to chyba Boží, že neexistuje, a ne moje, že jsem uvěřil ve skutečnost Ideálu. A Vy jste mi raději citovávala tuto myšlenku faráře arského: ‚Kdyby po smrti nebylo nic, pak bych se pěkně napálil, ale nelitoval bych, že jsem uvěřil v Lásku.‘ A to byl Váš případ. Vy jste uvěřila v Lásku a najisto jste věděla, že při víře v Lásku jste se nemýlila, i kdybyste se byla zmýlila.“ (z Dopisu mé ženě)