Pokud se v souvislosti s českým filmem vžilo označení chcípácký film, v převodu do literárního média by Hakl všem chcípákům kraloval – jak jinak než s trnovou korunou na hlavě a s Literou coby žezlem v ruce. Zde se navíc vypravěč-autor (přejmeme-li fikční hru, lze ho nazývat třeba Hakl) převtělil do role (falešného) proroka, podle nějž se už musí něco ve vulgarismy zahrnovaném a pofidérně definovaném světě konečně udát. Událo: Hakl napsal k smrti špatnou knihu (ve které se skoro nic neudálo). Dokonce tak špatnou, že by se na to psaní měl v zájmu všech – minimálně na chvíli (pár desítek let) – vykašlat. Což nejspíš neudělá, protože psát prostě musí, jak přiznává v jedné z předchozích knih, a proto bude svými opilecky grafomanskými zvratky těšit čtenáře i nadále. Avšak dokonce i jazyk, který by z proudu vědomí měl působit živě a nespoutaně, je únavný a těžkopádný (např. kerouacovská vesmírná energie to vážně není; Hakl je spíš reprezentantem české „blít generace“), variující autorova klišé, a v pokusech o expresionistická přirovnání vyvolává mnohem víc úsměvnou křeč než sugesci. Ani střídání různých formálních prostředků v rámci kapitol nicméně nedokáže zakrýt obsahovou a kompoziční bezradnost tvůrce. Dalo by se pochopit, že Hakl-vypravěč nikam nesměřuje, když se snaží tematizovat vlastní neukotvenost, ovšem bezcílnost a nefunkčnost Hakl-autora coby démiurga je neodpustitelná. Občas mám dojem, že Hakl nevidí ve vyprávění dál než za právě dopsanou větu; slova, věty, kapitoly se nahodile shlukují bez významu pro celek. Po prvních dvou poměrně slušných kapitolách se dostaví bohapusté hospodské blábolení (tzv. haklovská únava – člověk by potřeboval záchranný kruh, aby se v tom oceánu sraček neutopil): hovory o politicko-společenské situaci, které svou předstíranou zasvěceností – načerpanou z internetových nezávislých deníků, nebo tak nějak – odkazují bezmála až kamsi ke konspiračním teoriím, nechybí ani neméně zasvěcené debaty o dávno zašlých počítačových hrách či zbraních. Tím se zhruba myšlenkový svět postav a díla vyčerpává, přičemž myšlenkový je samozřejmě nadsázka, protože myšlenka (idea) by ze své podstaty měla mít alespoň jakýsi tvar, což se u Hakla opravdu říci nedá (ale chápu, byl prostě jenom děsně nasranej na všecko kolem, nebyl čas lámat si hlavu, kdo je kdo a o čem píšu). Jeho chrlení bez souvislostí (kontext!) se nevyhne ani taktéž už poznávacímu flagelantsví, vlastním sebeodsudkům o kreténovi, jež snad mají cosi ospravedlnit. Úvahy o činu, ke kterým je vytvářena neustálá paralela německou RAF, se nikdy nedostanou za hranici banálního žvanění. Když však nalezne nabádání k činu odezvu v příběhu, dotkne se Hakl hvězd trapnosti. Neuvěřitelnou žánrovou krimi vsuvku (a spolu s ní další příhody) tak musí na poslední straně negovat, což se dá interpretovat jako ucuknutí na poslední chvíli před možnou radikálností a koneckonců definitivní gesto demaskované nemohoucnosti. Alespoň že vypravěč v závěru pronese: „Ne, nejsem spisovatel.“ Že to ale trvalo, vyřadit se z literatury a pronést jedinou skutečně smysluplnou větu. U mě to máš za jedna, ty hlavo!

První asociace, která mě v souvislosti se Skutečnou událostí napadá, je nostalgický návrat do roku 2002, kdy jsem jak o duši pařil Return to castle Wolfenstein, kteroužto FPS střílečku tak bravurně popisuje hlavní hrdina knihy. Ale konec srandy. Čím je Haklova próza tak jedinečná, že i porota Magnesky hledí s otevřenými ústy? Dle mého názoru originální prací s tématem. Teroristická skupina RAF je v románu uchopena skutečně jen útržkovitě. Autor jakoby nechal čtenáře jen krátce nahlédnout za oponu své narace a pak již odbíhá od tématu pryč. Čtenář si tak asociace propojuje sám a přestože takový postup vypadá jako postmoderní blouznění, četba není vůbec těžkopádná či nesouvislá. Za největší lahůdku Haklovy tvorby však považuji jeho osobitý jazykový styl. Ta kakofonie v každé druhé větě! Ta šílená slovní spojení, které by nevymysleli ani Havránek s Mathesiem na LSD! Ta poetičnost každého odstavce, ten vzletný básnický rytmus! Uf, ještěže Hakl nepíše poezii. To by tu vznikla nová avantgarda.