Určitě velmi zajímavé memoáry pana Vlastimila Klímy. Název knihy je ovšem trochu zavádějící - jistě by jí slušel titul obecnějšího charakteru. Na cestě časem se s autorem dostanete do doby předmnichovské, poté, samozřejmě, přímo do kritických dnů okolo mnichovského diktátu a zrady spojenců, ale také do období po Mnichovu. Pro mne osobně byla velmi zajímavá Klímova cesta do Francie v létě 1938, jeho rozhovory s francouzskými politiky a osobnostmi vůbec. Je zde velmi dobře ukázáno, jaké názorové rozdíly mezi nimi panovaly a že jsme mezi nimi měli řadu skutečných zastánců a příznivců - na rozdíl od Angličanů, pro které jsme byli jen zcela nezajímavá zemička ve středu Evropy, mimo sféru jejich zájmu a kterou bez sebemenších výčitek svědomí obětovali v děsivě naivní představě záchrany míru v Evropě. Nicméně zkázonosný byl i jejich trvalý nátlak právě na Francii, aby s námi a za nás do boje nešla. Tyto názory, bohužel pro nás, ve Francii, zmítané složitým vnitropolitickým vývojem a střídáním vlád, nakonec převládly.... Velmi zajímavá je i ta část, kde se hovoří o odporu skupiny opozičních poslanců z tehdejších vládních stran vůči naší případné kapitulaci při návštěvě u p. Beneše - zde byl Klíma jedním z účastníků, právě tak jako mimořádná osobnost dr. Ladislav Rašín. Bohužel, jakýkoliv apel na presidenta(jako obvykle u něho) byl marný... Memoárová literatura bývá většinou velmi zajímavé čtení a je dobrou zprávou, že se nám tyto Klímovy paměti, paměti autora za minulého režimu perzekuovaného, nakonec přece jen dostávají do rukou.