S trpělivostí tichého rybáře ze starých čínských akvarelů klene Tomáš Lotocki své verše. Sám rybář duší ve slovech a duší ze slov. Počíná si klasickým způsobem jak nešťastný milenec české řeči Jaroslav Vrchlický, jemuž je ostatně jedno číslo sbírky připsáno. Klidná hladina vybroušených Lotockého veršů, zčeřená jen drápy kroužícího ptáka vzpomínky, se matně třpytí v zastřené záři studeného slunce, jež vyhasíná. Ráno se básník češe kostěným hřebenem svých milovaných podzimů, v němž utkvěly nikdy neodeslané telegramy suchého listí. Za jitra také, jak sám v jedné básni přiznává, toho napíše nejvíc. Přítomnou básnickou sbírku třeba nahlížet jakožto niterný básnický almanach, jak rozptýlené paprsky z jednoho a téhož světelného zdroje. A tím je láska.