Završení čtyřdílného opusu Jarosława Grzędowicze jde ruku v ruce se svými předchůdci a rozhodně svému autorovi nedělá ostudu. Naopak. Všechno to kouzlo, úžas a ohromení, které přinášely předchozí díly, je tu stále a možná ještě ve větší míře, neboť přichází závěrečný armageddon a rozuzlení celého příběhu. Předchozí kniha pro ně nachystala šachovnici a rozestavila všechny důležité figury do těch nejlepších pozic, a tak teď už můžeme jen sledovat závěrečnou partii a kochat se uměním mistra stratéga. Na moment se ještě zastavíme a dáme si nějakou tu retrospektivu či zamyšlení, ale jinak nás pan Grzędowicz neúprosně táhne k cíli, přičemž do nás stále láduje jeden nápad za druhým, jako by snad nikdy neměl přestat. I přes délku to není utahané ani únavné. Člověk se těší na každou další stránku, na každou kapitolu, zas a znovu se nechává překvapovat. Za mě klobouk dolů a potlesk před nastoupenou družinou. Tohle dílko si své ovace skutečně zaslouží.

Více než tři týdny, tolik času jsem trávila zdoláváním poslední části „Pána Ledové zahrady“. A marně přemýšlím proč, kde se stala chyba? Autorův styl je stále svižný, děj nikde zbytečně nebrzdí, o zajímavé momenty není nouze, Vuko je pořád sympaťák a příběh z pohledu mladého Pilíře také nepostrádá šťávu… Teoreticky bych tuhle knihu měla nejpozději do týdne vracet na polici k ostatním dílům série - a být docela spokojená. Realita je jiná: ulevilo se mi, že mám čtyřku „PLZ“ konečně za sebou (ale nebylo to tak zlé, abych se v rámci urychlení četby uchýlila k přeskakování odstavců). V kontextu právě napsaného si asi poklepáváte na čelo, jak jsem mohla hodnotit čtyřmi hvězdičkami. Protože o té knize přemýšlím, projíždím si v paměti jednotlivé události a zkrátka nevím, co měl Grzedowicz napsat jinak, čím mě přimět obracet stránky dychtivěji. Pravda, Vuko se poněkud odlidštil: místo svět kolem sebe poznávajícího, hláškujícího a chyby dělajícího člověka tady máme Ulfa Nitj'sefniho, vůdce elitních Nočních poutníků i celých armád, mocného Tvůrce. Mávání mečem bylo čím dál častěji nahrazováno magií, případně technickými udělátky. Očekávaný vývoj, výrazněji mi to nevadilo (spíše naopak) a nemůžu tahle fakta označit za viníky mého retardovaného čtení. Nelze si ani postěžovat na občasná božstva ze stroje, vždyť celý příběh se kolem bohů a nadpřirozena točí. Všechno odsejpalo, jak mělo, závěr je správně epický a nesklouznul k vyloženému happyendu. Já prostě upřímně nevím, do čeho mám kopnout, na co plivnout a snížit procenta. V porovnání s vycpávkovou trojkou mě tenhle díl bavil více a ostudně dlouhou dobu četby nejspíš připíšu na vrub své špatně zvolené náladě, asi to zrovna chtělo jinou knihu. 75%