Brenová využívá časového (ale také geografického a kulturního) odstupu od zkoumaného období ke zpochybnění paradigmat, na jejichž základě o nedávné minulosti běžně přemýšlíme. Odmítá bipolární kategorie všemocné strany a utlačovaného lidu, hrdinných disidentů a přizpůsobivých straníků, oficiální a neoficiální kultury, života v pravdě a života ve lži. Stále populární normalizační seriály sleduje bez nostalgie a zpochybňuje přesvědčení, že lehká televizní zábava sehrála při šíření dominantní ideologie v zemích východního bloku méně významnou roli než na západě. Autorka si v úvodu knihy klade otázku, jak lze psát o stagnující době bez událostí. Jejím řešením je v tradici vstřícného stylu angloamerických odborných publikací sledování dějin domnělé nudy a bezčasí jako víceméně lineární série výstižně pointovaných příběhů s jasně typizovanými aktéry. Ke čtivosti publikace přispívá oživování textu četnými citáty, segmentace do relativně krátkých, dramaticky nazvaných podkapitol, schopnost demonstrovat dobově příznačné jevy na individuálních příbězích nebo beletristický slovník, jehož metaforický ráz je občas příliš otrocky převáděn do češtiny. Snaha o živé vyprávění byla bohužel vykoupena přizpůsobováním historických fakt plynulosti narace. Boj o čtenářovu pozornost autorku opakovaně svádí k selektivnosti, k převádění složitých, dějinně podmíněných rozhodnutí do přehledných vyprávěcích schémat nebo k bulvarizaci. Jakkoli Brenová umí poutavě převyprávět jednotlivé události, kapitoly spolu nekomunikují a není zřejmé, co má být jejich tematickým svorníkem. Dostává se nám řady samostatných příběhů a případových studií, z nichž autorka tu s větším, tu s menším úspěchem vyvozuje obecnější závěry o normalizaci. Ústupky učiněné v zájmu srozumitelnosti dokládají, jak těžké je uchopit dobu bez jasně stanovených pravidel hry, bez zřetelných hranic mezi povoleným a zakázaným. Přes ambicióznost snahy usouvztažnit televizní vysílání s vládní i genderovou politikou, občanskými hnutími nebo národní identitou, kniha zvolený přístup nedokáže obhájit, natož vytěžit jeho potenciál. Vinou nedostatečného zohlednění pragmatického aspektu komunikace mezi médiem a divákem, necitlivého nakládání s produkty dobové popkultury jako s esteticky bezvýznamnými artefakty a diskutabilní koncepce knihy bez jasného argumentačního jádra nebyl naplněn předpoklad, že normalizační narativ lze uspokojivě rekonstruovat za využití fikčních seriálů. Početné faktografické nedostatky a nedůsledná editorská práce pak vyžadují velmi obezřetného čtenáře. Hlavní přínos knihy spatřuji v tom, že nás poučuje o významu zpětné analýzy produktů nedávné éry, neboť reprezentace reality normalizační popkulturou může díky nasycenosti dnešního mediálního prostoru normalizační produkcí představovat jeden z významných prvků při utváření národního vědomí.

Pohled zvenčí může být někdy přínosný, neboť ukáže něco, co člověk nevidí či přehlíží. Přínosem studie P. Bren je pro mne však jen potvrzení, že historii nelze hodnotit černobíle. Autorka líčí dobu velmi zjednodušeně, zastává jediné hledisko, které považuje za správné. Doba rozhodně nebyla tak temná, jak autorka předkládá. V televizních seriálech většina lidí nehledala ideologii, ale soustředila se na děj a vztahy postav. Navíc se vysílala řada kvalitních inscenací, které P. Bren zcela pominula.