Co napsat o druhém díle, abych zároveň nenapsala spoiler? Protože...druhá kniha začíná přesně tam, kde skončil první a skoro celý jeho obsah je pokračování první akce. Zvláštní je, že to nezačne nudit. Teda až na to věčné "hnn", to je jak pro fandy Formule 1. A vypadám snad na to já? Fakt ne. Skoro nic se nedozvíme z pozadí a důvodu, ale to je ok. Zatím ono natahování žeru. Ale upřímně, co z toho, když se všechno vykecá hned na začátku? Autor by musel potom zvolit úplně jiný směr a ten by mi přišel náročnější. Uvidíme dál, že?

A konečně se nám to rozjelo. Druhý díl mě bavil výrazně víc, než ten první, především proto, že všechny ty nesympatické postavy pomřely hned zkraje. Dokonce i Kei Kurono získal šmrnc pro tu svou snahu zůstat za každou cenu naživu. Tedy ne, že by se nám zápletka příliš rozvinula, ale na to jsem si už zvykl a dokonce tomu přišel na chuť - spousta akce, posun v ději minimální. Neříkám, že Hiroja Oku nenatahuje některé sekvence až za hranici „netuším co kreslit a tak rozfázuji tenhle upocený obličej na tři stránky“, ale k vypjatým situacím to skutečně sedí. Hrát k tomu ze stránek Morriconeho Man with a Harmonica, dokonalost je na světě. Celek tak připomíná vysokooktanovou střílečku, kde se pro vší cool zabíjení zapomíná, o co že se vlastně bije. Což vzhledem k japonskému původu si skutečně už teď nedělám iluze, že bych se po dalších pětatřiceti svazcích dočkal nějakého smysluplného zakončení. Výhoda ale je, že při čtení můžu naprosto vypnout mozek a jen si užívat makabrózně krvavou jízdu.