Z této knihy mé oblíbené spisovatelky mám pocit, jako bych si s ní povídala u dobrého čaje nebo kávy. Rozvíjí zde své postřehy, úvahy, postoje, které jsou pro mne velkou inspirací. Některé části pobaví, jiné zaujmou (nikdy mne nenapadlo tak detailně uvažovat třeba o mateřském jazyku a jeho vlivu na nás mluvčí), další pohladí po duši - jako třeba úvaha o řece Odře (kterou mám taky "za domem"): "U břehu staré Odry jsem vídávala zelené rosničky sedící na plovoucích listech. Měly tak dokonalý tvar, že vypadaly jako vyřezané ze zeleného kamene. Rosničky byly jako brože, kterými se stará paní Odra odpoledne zdobila. Anebo vážky - létající bižuterie. Pohyb užovek ve vodě, rovný, harmonický. Dokonale kulatá kola na hladině, když se do ní hodil klacík. Proměnlivé a chvějící se skvrny dopadajících paprsků slunce vypadaly jako odlesky kamínků v prstýncích. Ticho vibrovalo šelestem, pískotem a skřípáním, které se ozývalo z trávy, korun stromů, odevšud. Nažloutlé ztrouchnivělé dřevo starých vyvrácených stromů. Brouci s geometrickými kresbami na krovkách, které určitě musely něco znamenat, ale nevěděli jsme co." "Kdybychom tedy někdy z nějakého důvodu ztratili pouto k určitému místu, vzpomeňme si na vlastní řeku." Byla jsem velmi poctěna, že jsem mohla nahlédnout do vnitřního světa Olgy Tokarczuk i jinak, než prostřednictvím jejích románů.

Sbírka zajímavých esejů mé oblíbené Olgy Tokarczuk, ve kterých autorka přináší své někdy kontroverzní názory na věci kolem nás. S většinou jejich postojů však souhlasím. Kniha je doplněna krátkými zamyšleními a postřehy z jejich cest po světě.