Jedna z nejpodnětnějších a nejobjevnějších a zároveň nejčtivějších knih, na které jsem v odborné literatuře narazil, a to nejenom v historiografii (nebo folkloristice či do kýho čerta to zařadit). Postava upíra je představena jako jakási houba, která se zručností vampýrům vlastní nasává vlastnosti jiných strašidel, neboť sama se zpočátku ničím zvláštním nevyznačuje: nejvíce si toho bere z vlkodlaka, pití krve krade čarodějnicím a běhání po nocích zase heretikům. Také se dozvíme, že nosit upíry (či vrykolaky) na řecký ostrov Santorini je stejné jako nosit sovy do Athén a dříví do lesa. Také čtenář se - zejména díky neuvěřitelně lehkému peru, jímž byla publikace napsána - začíná postupem času podobat houbě a během hltání textu jaksi mimochodem nasává množství zajímavých informací, jež by vzhledem ke svému množství mohly vydat i na nepříliš zábavnou učebnici. Na druhou stranu si zde moc nepočtete o rodině Cullenových, ačkoliv s nimi má - paradoxně - folklorní upír možná v něčem víc společného než s hrabětem Draculou, neboť folklorní upír jí ovoce, souloží se svou ženou a bubnuje si na břicho. Vážně! Na rozdíl od zde zmíněných Gévaudanských nestvůr, které obsahují mnoho odvážných, avšak ve skutečnosti ničím pevným nepodložených hypotéz (a jsou vlastně spíše beletrií), je Archeologie upíra vědeckou prací v tom nejlepším slova smyslu. Prakticky ve všech názorech, se kterými Braccini přichází, jsem se s autorem nakonec ztotožnil. Připadne mi, že opravdu nejprve poctivě nashromáždil vše možné, co se k tématu vztahuje, a teprve poté začal uvažovat, co by z nashromážděného mohlo vyplývat. Jaký to rozdíl oproti běžné praxi, kdy se nejprve sesmolí rádobyšokující rozuzlení pavědeckého dramatu a teprve pak se hledá, co a jak by mohlo ono vykonstruované rozuzlední podpořit! Ty řídké případy, kdy je hypotéza sice pravděpodobná, ale nepotvrzená (a nepotvrditelná), jako například u otázky, proč se vlastně spojují upíři a psovité šelmy (které jsou v některých podáních největším nebezpečím pro upírstvo, jindy zase alternativní podobu zlaté vampýří mládeže), si Braccini nehraje na vševědoucího, i když jisté možnosti vysvětlení nabídne. Jaká pokora! Jaká prostota! Jsem tuze rád, že tuhle knihu u nás Argo vydalo a nezůstala na univerzitní půdě, kde by ji našli jen ti největší čmuchalové. A musím říci, že touha v podstatě cenzurovat odborné knihy, protože jsou "příliš odborné" a je tam "moc poznámek" patří mezi nejbizarnější věci, co jsem letos zatím viděl.

Pro zájemce o mýtus revenantů v původní, Hollywoodem nezmršené podobě jednoznačně zajímavé čtivo. Ač jsem na podobné téma už přečetl ledacos, tak Bracciniho kniha mi rozšířila obzor jiným směrem od klasických, mnohokrát opakovaných a opisovaných východoslovanských motivů. Co mě ale začalo postupně malinko štvát a na základě čeho snižuji i hodnocení knihy je autorovo opakované omílání už zmíněných příběhů a text se tak zbytečně natahuje ( i když celkově není příliš dlouhý, cca sto stran knihy jsou přílohy, jako např. autorem zmiňované dobové zápisy, apod.) a místy se stává méně zaživným. Celkově ale hodnotím spíš pozitivně, je to rozhodně lepší kniha na vyšší úrovní, než někteří "záhodologové" a další podobní pisálci.