Knize Jak číst romány jako profesor předcházela z pera téhož autora kniha podobného ražení Jak číst literaturu jako profesor. Snad se tedy dočkáme i dalších návodů, jak dělat různé věci (kupříkladu luštit křížovky či vařit) jako profesor. Případně i z hlediska jiné akademické pozice: Jak sbírat houby jako docent; Jak řídit automobil jako doktor apod. Nicméně přesto: Thomas Foster klame tělem. Pochopitelně tělem svého textu. Omlouvá se čtenáři za to, že jej vůbec obtěžuje s nějakými pojmy (kupříkladu za pojem „motiv“) a místy až nepříjemně podbízivým způsobem familierního staršího kamaráda spíše povrchově rozprostírá základní náhledy přemýšlení o beletrii, přičemž se neustále ohání knihami autorů jako jsou Joyce, Woolfová, Barthes, Faulkner, Nabokov, Fowles, Barnes aj. Sám si zřejmě není jistý, jaký je jeho cílový čtenář: někdo, kdo literaturu sice čte a trochu se o ní zajímá, ale nechce být obtěžován literárně vědnou komplikovaností?, nebo ten, kdo obtěžován být chce, ale pouze light verzí na způsob letem světem?, nebo snad dokonce začínající spisovatel? Foster, jenž se specializuje (nejen) na přednášky o literární moderně a postmoderně (především v angloamerickém lit. kontextu) má zkušenosti také z lekcí tvůrčího psaní. Proto se nejspíše obrací na své čtenáře jako na heterogenní masu zvědavých laiků s různými ambicemi, autorské nevyjímaje. Jeho snaha ukazovat sám sebe jako „normálního průměrného týpka“, který toho akorát víc přečetl, ale jinak v ničem moc nevyniká, a zároveň jako zapáleného obdivovatele Jamese Joyce, který se pyšní tím, že má rád jeho Finnegans Wake, působí poněkud křečovitě. Ostatně jako jakýkoli odborník, který by se během výkladu sveřepě tvářil, že neumí do pěti napočítat. Ale zřejmě tomu tak tenhle druh literatury chce. Nakladatelství Host vydává kromě své řady Teoretická knihovna a dalších odborných titulů také spíše lidovější texty o literatuře (nedávno kupříkladu také bestseller Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli, který sice čtenářům příliš neumožní to, co slibuje, zato zajímavě vypovídá o francouzském literárním kontextu), kam spadá také Fosterova práce. Nuže, pro koho je tedy nejspíše „profesorská“ kniha určena? Pro všechny, kteří rádi čtou především beletrii a rádi by si v kritickém přístupu udělali alespoň nějaký základní přehled, jejž jim zřejmě nebyla schopna poskytnout základní či střední škola. Rovněž pak může pomoci utvořit si základní rámec přemýšlení o textech řadě zapálených blogerů a jiných amatérských kritiků-začátečníků, kteří chtějí o literatuře napsat i něco víc, než o čem kniha byla a jak moc se jim líbila či nelíbila. Méně přínosná už bude těm, kteří čekají jakýkoli hlubší náhled (přestože Foster často a rád bruslí na ledě relativistických postmoderních tezí, pohříchu zůstává důsledně povrchní), či těm, kteří jsou s literární historií a teorií již v zásadě obeznámeni. 3* dávám vzhledem k tomu, že kniha svoji misi šíření slova a písma víceméně obstojně plní.

Odlehčené povídání o současné i minulé literatuře, ideální do autobusu a vlaku. Inspirující seznam doporučené literatury. Pro skutečné literární vědce asi moc vulgární, ale já jsem nedovzdělaný čtenář amatér a pro mne je to příjemné rozšíření obzorů.