Bohužel musím konstatovat, že mám s touto knihou poměrně dost problémů. Když jsem se do jejího čtení pustil, neodolal jsem, abych se svého oblíbeného učitele závazků nezeptal, zda to také četl a co si o tom myslí. Jeho odpověď byly ve smyslu "Já bych se o tom raději nebavil." Samozřejmě jsme se pak o tom bavili. Shodli jsme se tehdy na jednom, prvém, zásadním problému. Formuloval jsem jej takto "Profesor Tichý neprojevuje snahu být přístupný." Nu a pozor, on to opravdu problém je. Některé odborné texty jsou špatně čitelné, protože obsahují složitou materii (a jistě, obecná část občanského práva je složitou materií), jiné proto, že je autor intelektuál s potřebou exhibovat svůj intelekt psaným slovem. Profesor Tichý je určitě vzdělaný, inteligentní a jistě velký odborník. Nu a exhibuje. Nedokončuje myšlenky, protože to by přeci jeho knihu činilo plochou, takto se zdá obsahovat jakýsi vzlet moudrosti, používá krkolomná souvětí nejasných významů, jelikož moudrá prohlášení musí být kryptická. Čte se to vážně bídně. Ale to bych i prominul, nemít další, zásadní výhrady. Nevím vpravdě, co je úlohou knihy. Běžný student to číst nemůže z důvodů vylíčených výše. To autor ani netvrdí. V úvodu konstatuje, že se nejedná o vědeckou monografii a že se snaží, a to je významné, "zprostředkovat poznání základních kategorií" a vůbec hodně hovoří o "pojmech" a "kategoriích", ne pak o právních odvětvích (chápu, i já jsem k nim skeptický), či institutech právního řádu. Nu a ono toto varování celkem sedí. Člověk se v textu nedočká soustavného výkladu, který by podal člověku přehled o celistvém fungování nového občanského práva, či komplexních pojednání o jednotlivých právních institutech. Místo toho zde máme... no ano, jakousi sadu poznámek, které si autor jakoby mimochodem nesouvisle zapsal do deníčku. Výklad skáče, vyzdvihuje toliko některé individuální zajímavosti, aniž by je skutečně stavěl do jakéhokoliv komplexu. Nadto jsou čtenáři předkládány v podivném sledu "obecných obecných poznámek" a "obecných poznámek k NOZu". To činí výklad repetitivním, nezáživným a ubíjejícím. (Autor se navíc rozhodl pojmout pojem "obecná část" šířeji, než by čtenář čekal. Na první dobrou si při čtení slov "obecná část občanského zákoníku" vybaví no obecnou část občanského zákoníku, tedy paragrafy 1 – 654. Ne tak autor. Ten ji (nikoliv vadně po obsahové stránce, ale rozhodně to výklad činí komplikovaným) pojímá dohromady s paragrafy 1721 – 2054, tedy obecnými ustanoveními závazkových práv. A přitom pokud jde o obecnou část celého zákona, neváhá ignorovat takové podružnosti jako je právní úprava věcí, či osob.) A přitom ono to není čtení nezajímavé. Je jistě intelektuálně stimulující a nabízí zajímavé podněty. Na straně druhé podněty nikoliv neproblematické. Na straně 20 jsem se musel začít krotit, jelikož jsem měl už plnou A4 výhrad k výkladu. Pak navíc přišel semestr, takže poznámky utichly úplně. Ale teď při dočítání se zase objevilo více času, takže některé přibyly. Abych uvedl některé. Hned úvodem autor pojednává (velice ploše) o teoriích oddělujících ius publicum a ius privatum. Přichází přitom s teorií mocenskou (samozřejmě), ke které vznáší podle mě velice závažné výhrady. Aniž by pak výhrady jakkoliv řešil, ignoruje je a prohlásí ji za jedinou správnou. Dále například pokládá ochranu spotřebitele za inspirovanou socialistickým právem – což je hovadina, absolutní většina této úpravy pochází z EU a bůh jí za to žehnej. Dále se dopouští neuvěřitelné kritiky OZ tím, že obsahuje instituty v právu zastaralém (s poukazem na služebnost svodu dešťové vody), aniž by uvedl jediný argument (jako ostatně ostatní podobní kritikové), proč ono to je vlastně špatně. Co je sakra princip antropocentrismu? Jistě, je to nějaký přirozený prvek, ale princip? A co má ten sakra společného s tím, že chceme základní (lidská) práva vztáhnout i na... no je to divné, nepopírám, děti? Autor se dopouští zcela zásadní chyby, v kontextu omezení svéprávnosti. Píše, že je-li nezletilému staršímu 16 let přiznána soudem plná svéprávnost, nemůže ji již "pozbýt". Což evokuje, že lze pozbýt svéprávnost. Což je naprostá hloupost, to náš právní řád vůbec neumožňuje. Na straně druhé ale ani není pravda, že by nebylo možné sedmnáctiletému, který v šestnácti letech nabyl plné svéprávnosti, možné tuto soudem omezit – to lze zcela bez problému, jsou-li proto naplněna materiální kritéria. Na druhé straně knihy se v kontextu téže problematiky dopouští dalšího omylu, pojímá-li kritérium minimální svéprávnosti jako "právních jednání nanejvýš osobních". Náš zákon podobné kritérium nezná, ten hovoří o "běžných záležitostech každodenního života". I za tak osobní věc, jako je například souhlas s osvojením dítěte, může za osobu omezenou na svéprávnosti udělit opatrovník. A poznámek by bylo mnohem více. Chovám jistou obavu, že u mnoha těchto přešlapů je na vině právě složité vyjadřování autorovo. Ve skutečnosti to mínil jinak, ale básnil a básnil, až to přebásnil. Ale což, napsal to a já to mohu kritizovat. Nic z toho navíc neznačí, že by v knize nebyly moc zajímavé části. Například autorova typologie nemravných jednání, jeho důraz na subjektivní výklad právních jednání. A i v této kategorii by bylo pozitivních poznámek jistě více. Specifickou kategorií by pak byla děsivá terminologie. Ale ta je věcí v našem prostředí natolik rozbitou, že o ní nemá smysl pojednávat, nedej bože ji autorovy vyčítat.