Ich-forma a způsob podání se snaží udělat ze mě spřízněnou duši hlavní postavy Billie, ale bohužel se to daří jen částečně. Soucítím s ní kvůli její izolaci způsobené prostředím, ze kterého pocházela, a sympatizuji s ní díky její touze (někdy i netušené) získat respekt a uznání. Její náhled na lidi a svět je mi blízký, ale vadí mi rozpor ve vyjadřování; na jednu stranu je Billie člověk bez pořádných základů vzdělání, bez přehledu, proto se vyjadřuje úměrně tomu až primitivně, na druhou stranu (nevím, nakolik k tomu přispěl překlad) jsou její postřehy myšlenkově na vysoké úrovni, dokonce s použitím méně známých cizích slov. Stejně jako v Báječném úniku tu jde ale hlavně o atmosféru plnou citu a je tu spousta opravdu hezkých a milých momentů, v nichž přátelství těch dvou outsiderů, byť zřejmě bez milostného naplnění, dodá jejich životům vyšší smysl - a taky to pěkně nandá všem snobům a konformním pitomcům.

Takovou Annu Gavaldu neznám. Divné, smutné a přinejmenším hrubé...