Sešli se historik a sociální psycholog nad desítkami tisíc odposlechů ze zajateckých táborů pro Němce z 2. světové války. Jde opravdu o doslovné přepisy odposlechů, ne vědomé úřední výpovědi, takže šlo o zkoumání autentických projevů. A zkoumání je to velmi věcné, studie zbavuje psychologii vojáků tendenčního nánosu z obou stran a do značné míry se závěry autorů dají vztáhnout na vojáky v bojovém nasazení obecně (jak dokládá i v závěru použitá citace ze zásahu americké armády v Iráku). Kniha staví na referenčním rámci: U vojáků záleží především na tom, co se považuje za společenskou ctnost (pracovitost, odvaha, obětavost, poslušnost), co je normální v armádě obecně a konkrétně v jejich sociální skupině (mezi kamarády). Změnou referenčního rámce, který násilí pokládá za legitimní pracovní nástroj, dochází k brutalizaci činů a vnímání. Není třeba větší indoktrinace ideologií (tu většina vojáků řešila jen povrchně). U jednotlivých témat pak autoři probírají, jak se z civilů snadno stanou vojáci s posunutým vnímáním, kteří si uvědomují, že některé činy jsou za morální i legální hranicí, ale obvykle volí možnost podřídit se velení, jednání skupiny, místní zvyklosti. Každý se soustředí na svůj konkrétní úkol a na přežití, extrémní násilí se přisuzuje těm druhým, tudíž hranice normality se posunou natolik, že to v nezainteresovaném pozorovateli budí nepochopení nebo přímo zděšení. Přitom jde především o rozdíl v situaci, většina pohoršených by se ve stejné chvíli nechovala jinak. Výsledkem je, že hromadné popravy nedoprovází zvláštní emoce, je to zkrátka práce, kterou je třeba udělat správně a včas. Autoři uvádějí na pravou míru často jednostranně zatížené nebo přehnané hodnocení wehrmachtu - nešlo o ideologicky prožívanou válku, ideologie zajímala jen menšinu vojáků, a vojáci se nenacházeli ve stavu dočasného pominutí smyslů. Pro četbu válečných memoárů a politické historie jsou Protokoly důležitý základ. Krom armády leccos vypovídají i o praktických hybatelích holokaustu, ale i o psychologii vojáků obecně. Je to silný argument proti myšlence "hrdinského boje" - ideologie se dotýká jen politiků a pár vyšších šarží - ale právě proto jde o velmi přínosnou publikaci.

Výborná kniha, tento úhel pohledu je nepochybně další část puzzle, které se říká válka. Němečtí autoři nepochybně (a správně) nenechávají nad nacismem nit suchou, ale zachovávají objektivitu. Výborně je vysvětlen pomocí referenčních rámců jak vojáků, tak obyčejných lidí "pomalý" nástup nacismu a cynismu vzhledem k páchaným zvěrstvům. A autoři se nebojí napsat ani takové perly jako : "Nejen wehrmacht střílel válečné zajatce, dělaly to například především sovětské jednotky, ale i američtí vojáci, a to nejen za druhé světové války." (strana 122) "V roce 1941 už činili vynaložené výdaje (do letectví) 41 procent veškerých finančních prostředků Německé říše." (strana 236) a že Mezinárodní červený kříž distribuoval do zajetí generálům Rytířské kříže jsem tedy netušil ... (strana 359) "Ernest Hemingway se ještě čtyři roky po válce chlubil tím, že zastřelil jednoho drzého zajatého příslušníka Waffen-SS." (strana 418)