Chris Priestley dovedně kombinuje odkazy na různé literární klasiky, díky čemuž jeho vlastní zápletka naneštěstí pokulhává. Moc se toho zde neděje, spíše jen sledujeme vývoj vztahu rozporuplné dvojice hrdinů. Autor přitom kupodivu příliš nemoralizuje, ale zároveň dokáže upozornit na to, co je špatné a co ne, takže příběh pro mládež je to ideální. Chybí ovšem dobrodružná linie, tolik potřebná pro gradaci. On totiž popkulturní manýrismus stran viktoriánské literatury dorostence do kolen pravděpodobně nedostane. Román tak působí lehce samoúčelně, jako by se tvůrce chtěl předvést, co všechno zná. Což mu nikdo nebere, protože ctít staré mistry mu jde náramně. V tomhle ohledu však zapomíná na dobovou atmosféru, jelikož postavy mluví a chovají se moderně. Zároveň trochu hřeší na charaktery ústředních protagonistů, kteří jednají zpravidla dle toho, co vyžaduje aktuální zvrat, než podle logiky. A vzhledem k tomu, že další osudy hrdinů popisují jiná, slavnější díla, vyznívá závěr do ztracena.

Nevím, co si o téhle knize mám myslet. Je úžasně napsaná, má moc pěkný příběh, u kterého se nenudíte, hororové prvky také nejsou na škodu... - zkrátka by se dala považovat za moc dobrou knihu, kdyby tu nebylo jedno veliké ALE. Nesnáším hlavní postavy. Některým lidem třeba vadit nebudou, ale mě fanaticky zamilovaná kreatura a sebestředný a lakomý zloděj prostě nesednou. Ve výsledku - další dobrá kniha, u které si odpočinete, ale mezi ty nejlepší u mě rozhodně nepatří.