Jednou jsem knihu nedočetla, teď mi ale skvěle sedla a nemohla jsem než obdivovat autorův vhled a nadhled, životní moudrost a zkušenost (a nemyslím jen v psaní), znalosti a empatii. V té knize není o válečných hrůzách ani zmínka, přesto čtenáře hrůza jímá neustále - nejen v úvodní scéně u Zimního paláce 1905, která se vrací jak bumerang na samém konci knihy, ale z toho, jak postupně a nevyhnutelně (už víme) pomalými kroku Evropa dochází ... ke zlomu. A končí to krásné dlouhé století, takovou ranou a řežbou. Zbytečnou? Nevyhnutelnou? Sice mi chybělo víc z toho intermezza mezi rokem 1905 a rokem 1914 (zde bych vřele pro hledače faktů a informací doporučila Hry velkých chlapců), ale nakonec jsem uznala, že to autor měl dobře promyšlené, když se jim vyhnul. Jakkoli se obracel k autentickým proslovům, rezolucím, novinovým článkům, jednoznačně mu nešlo o literaturu faktu, ale o to, jak lze celou tuto dobu vnímat, na životech naprostých cizinců, ale i Čechů, u dvora, u vojska, u moci, v diplomatických službách... Není to rozhodně snadné a příjemné čtení, ale jsem velice ráda, že prvotní nechuť nad různorodými pohledy mnoha postav jsem překonala. Půl století od napsání znát není, zato odstup více než sta let od samotného úsvitu Velké války už znát je, v mnoha ohledem (ale naneštěstí ne snad v tom smyslu, že je svět moudřejší). (Kavan, vídeňský archivář, byl zřejmě obrazem autorova otce?)

Čte se to trochu kostrbatě (spousta postav, míst, událostí, bez jakkoli usnadněné orientace), ale je to zajímavé pro český pohled na předposlední stupeň konce monarchie a rozpadu staré Evropy. "Ve Vídni prostě nemají černochy - mají Čechy". (1905)