Rabíndranáth Sušíl Krávalpindí (čti Rabín-Dral-Nasušil-A -Kráva-Má-Pindy - a několik dalších ještě horších vysvětlivek) je jméno hlavního hrdiny, a úplně stejně vyznívá celá kniha. Je prostě taková násilně ztřeštěná a děsně vtipná, jelikož autor se snaží nacpat do každé věty aspoň nějaký ten vtípek cha-cha-cha, fakt k popukání. Nechápu, jak někdo mohl přirovnat tento druh humoru k hravému a třaskavě suchému britskému humoru Monty Pythonů. A pak je tady ještě ta dojímavá a hlubokomyslná druhá hlavní linka příběhu se Šaukatem (Šaukat čti Šukat) a jeho partou, hrdiny a dobrodruhy dnešní doby, kteří neváhají zahodit vlastní doklady, lhát, vloupat se do cizího kamiónu a krást, aby mohli do vysněné Anglie, jedné z krásných zemí, protože měli tu smůlu a narodili se na špatné straně Středozemního moře. Ou. Hodně mi styl psaní autora připomněl Stoletého staříka a Analfabetku, především tím tlačením na pilu humoru a absurdity.

Stručně: - srovnání se Stoletým staříkem Fakír nesnese ani omylem - vcelku chápu, proč autor nemohl prorazit. Teď se mu to povedlo jen proto, že nakladatel se domníval, že se sveze na vlně nadšení rozpoutané Jonasem Jonassonem - slibovaný humor není přítomen, pokud jsem si to nespletla s pocity trapnosti, které jsem měla pokaždé, když v knížce došlo na vyslovování jmen - sečteno podtrženo: nečíst, ztráta času.