Po knize jsem sáhla pro inspiraci na hodiny literatury. Hned na úvod mě pobavila řečnická otázka autorky, která zabrousila do dnešních mnohých diskuzí. Když se ptáme, proč nečtou děti, měli bychom se ptát, proč nečtou dospělí. Mám žáky, kteří doma nemají ani jednu knihu a na městskou knihovnu nedostanou peníze (raději je jejich zákonní zástupci utratí za cigarety). Jak by takové děti mohly mít vztah ke knihám? Upřímně? Mnohé z nich rády čtou. Knihy si půjčují ve školní knihovně (i když ta je velmi pomalu obohacována o novější tituly) a případně jim nosím knihy z domova (přeci jen mám řadu současných autorů). Neomezuji je věkem (jen někdy knihy označuji hvězdičkou … vhodné od 15 let, třeba Dítě číslo 44 nebo Smrt je mým řemeslem), seznam četby tvoříme na začátku školního roku společně (dostanou dotazníček a mají možnost napsat, které konkrétní knihy chtějí číst nebo o čem). A výsledek? Funguje to. Před měsícem za mnou přišel žák, který na začátku roku velmi hlasitě odmítal četbu, abych mu i příští rok doporučila nějakou knížku podobnou té, kterou dočítá (Říkali mi Leni). Takže neházejme flintu do žita, dnešní děti čtou (některé novinky, další klasiku). S autorkou se shoduji v několika názorech. Třeba že je lepší nechat dítě číst „módní” knihy, hlavně že něco čte. Pokud knihu nedočte, nic se neděje (také jsem některé knihy již odložila a k některým se zpětně vrátila). Možná jsem čekala trochu propracovanější teoretickou část, ale praktické náměty obohatily mou zásobu aktivit do hodin.

Praktická příručka. Najdete v ní doporučené dětské knihy ke společnému veřejnému čtení a řadu testů a aktivit k použití ihned.