Kniha Probouzení je směsí různých úvah nad lidským životem i životem všeho kolem nás. Jeho postoje mě mnohokrát zaujaly, přiměly k zamyšlení nad životem i nad vírou a Bohem. Některé z nich by si zasloužily mnohem větší prostor k vyjádření než pár stránek a opravdu ráda bych si o nich přečetla více obšírně. Byly tu také takové, které se mě hluboce dotkly a připomněly mi mě samotnou. Marek Vácha mě velmi zaujal a Probouzení určitě není poslední kniha, kterou jsem si od něho přečetla ani kniha, ke které bych se už znovu nevrátila.

„A kdo jsem já, abych se ujal Boží práce a lustroval, kdo si nebe zaslouží a kdo ne?“ Krátká kniha krátkých povídek, vlastně spíš esejů, ukazuje Marka Váchu jako tolerantního člověka, který pozoruje svět nezaujatým pohledem a dokáže svá pozorování popsat zajímavým a neotřelým způsobem. Mnnohokrát mě opravdu zaujal, několikrát pobavil (spíš k úsměvu, než k hlasitému smíchu), párkrát mi potvrdil názor, ke kterému jsem už dříve inklinoval... Oslovil mě spíše postřehy ke konkrétním situacím než obecnými postoji, tam se, ve snaze být stručný a srozumitelný, dostává za hranici snesitelného zjednodušení – popsat rozdíly mezi moravským a českým katolictvím nebo příčiny problémového chování mládeže na pár stránkách není možné a dost dobře nechápu, že to tak inteligentní člověk, jakým Vácha je, nevidí. Ještě víc rozpačitý jsem byl z Váchovy kritiky konzumního života. Ne že bych na ni našel něco, s čímž bych nesouhlasil, jen podobných úvah (že lidé by se měli méně soustředit na věci a více na lidi, méně koukat do telefonů a víc jeden na druhého) je spousta a skoro se mi chce říct, že je škoda papíru na uveřejňování dalších podobných.