Vynikající práce o osobnosti, která zatřásla společenským systémem 12. století a kterážto byla manželkou dvou králů a zároveň matkou dalších tří. Práce o osobnosti, která se už za života stala postavou spíš mýtickou, kdy se legenda mísí se skutečností natolik, že dodnes není jednoduché rozdělit pověsti od skutečnosti. Jean Flori se o to pokusil dost zajímavým způsobem. Flori se rozhodl pojmout vyprávění o Eleonoře nanejvýš kriticky, kdy se nebojí (až nestydatě) shodit nebo opravit předchozí historiografické práce a jejich autory. Zcela nepochybně k nepotěšení oněch autorů, avšak jednoznačně s přínosem pro čtenáře laické. Sám se brání jakýmkoliv závěrům, dohadům či spekulacím, což opakovaně vlastními slovy zdůrazňuje. A pokud se k něčemu přece odhodlá, otevřeně dané myšlence dává nálepku "moje vlastní". Následkem musím říct, že jsem dosud v monografii nečetl tolik otevřených "nevíme", "neznáme", "nikdy vědět nebudeme", "něco", "nějak". Nejvíce to vyznívá v momentě, kdy za přelomový bod života Eleonory autor považuje "antiochijský incident", kterého se zarytě drží a kdy se stalo "něco". A to "něco", ať už tím bylo cokoliv, vedlo k nedozírným následkům a zvratům do budoucna. Druhým následkem přístupu je, že kniha je spíš dějinami Plantagenetů a konkurenčního boje s Kapetovci než čistou biografií Eleonory Akvitánské. Je-li to dobře nebo špatně, je otázkou vkusu. O nic méně zajímavá je druhá část knihy, kde se Flori zabývá spíš mýtickou aurou Eleonory Akvitánské. Mimoděk tak nabízí pozoruhodné práce na téma středověkého vnímání manželství a lásky, kronikářství i návodu, jak podobné prameny číst. V neposlední řadě pak stejně pozoruhodný rozbor pozadí artušovského mýtu a spojení Guinevry s Eleonorou. Což mě osobně vždycky zaujme. Navíc v jeho práci dostává prostor srovnání francouzských a anglických přístupů, ačkoliv vázané především na Guinevru/Eleonoru. Takových prací v češtině, myslím, moc není. Ačkoliv Floriho kniha může být zklamáním ve smyslu, že nepodává "definitivní" příběh života královny a její doby, je přesto skvělou prací na dané téma ve smyslu ne zrovna typického přístupu, kdy pokládá více otázek než odpovědí. Za cenu občas zbytečného a zdlouhavého rozepsaní se nad jediným tématem staví vedle sebe dva možné obrazy Eleonory Akvitánské. Ani jeden není dovedený do finále. Na druhou stranu, a to je zásadní, je velmi čistý a určující natolik, aby si ono možné finále domaloval čtenář sám. Hlavně, přes veškerou Floriho snahu trochu odkrýt obraz Eleonory, se autorovi povedlo pouze potvrdit, že Eleonora Akvitánská především zůstává fascinujícím symbolem.

Poctivé, střízlivé, ale rozhodně ne nudné shrnutí života a doby Eleonory Akvitánské. Místy víc doby než života, protože o mužích v jejím okolí se zkrátka dochovalo víc zpráv. Díky tomu jde i o širší studii Plantagenetů a nově vznikající dvorské kultury. Druhá část blíž rozebírá několik oblíbených témat, kterým se často věnují historici i romanopisci, přeci jen byla Eleonora osobnost ve své době výjimečná. Flori se snaží uvést na pravou míru obvyklá zkreslení a porovnáním starších pramenů i moderních historických prací určit alespoň pravděpodobnost některých tradovaných názorů. Paradoxně je čtivější životopisná část, vystavěná na spolehlivých faktech, jejichž původ autor nemá potřebu zpochybňovat. Umí být zábavný, aniž by ohromoval kontroverzemi. Když dojde na nejisté aféry, Flori se sám do historické rekonstrukce raději nepouští, místo toho (občas trochu dlouze) komentuje možné motivy autorů, kteří je zaznamenali nebo se vůbec podíleli na jejich vzniku. Tyto pasáže určitě potěší badatele, který hledá výklad k pramenům, ale i pro laika je to stále srozumitelné čtení. Flori je velice disciplinovaný a opatrný historik, ale netrpí přílišnou skepsí, aby šmahem zavrhoval všechno spolehlivě nedoložené jako neexistující nebo nehodné zkoumání. Naopak řadí poznatky podle pravděpodobnosti a u nejistých navrhuje víc možností. Pro tu důslednost a nesmírnou znalost původních textů, jakož i srozumitelnost podání, rozhodně stojí za to jeho knihy číst.