Docela milý příběh. Hlavně kvůli své hlavní hrdince. Tou je třináctiletá zápasnice s krokodýly, která vyrůstá s rodiči, sestrou a bratrem v mokřadech Floridy. Žijí sami na jednom z ostrovů mimo pevninskou společnost. Živí je show zápasů s krokodýly, kterou ukončí smutná událost. Věci přestanou být jak vždycky byly a nezbývá než se přizpůsobit novým okolnostem. Jenže když jste rodina podivínů, dostane další vývoj dost tragikomický směr. Začnou se objevovat komické situace, jak se všichni snaží dál normálně žít. Nejvíc vtipných momentů zažije bratr hlavní hrdinky, když se pokusí osamostatnit na pevnině a začne chodit do zaměstnání. Její starší sestra propadne spiritismu a uteče do světa duchů. A to není konec všech podivností. Jenže já jsem to nějak nepochopil. Jestli tam byla nějaká symbolika, tak mi unikla. Jako něco by tam šlo najít, ale co s tím? Není to špatné, ale ani to ničím vyloženě nevyniká. Jen emocemi. Má to značně barvitý jazyk, ale to autorce vydrželo zhruba do poloviny. Pak se začal mírně vytrácet. Druhá polovina je kvalitativně horší. Dějově to nějak dojíždí. Spíš se objeví jiné prvky, které autorka umí vyzdvihnout. Příroda Deseti tisíc ostrovů a myšlenkový svět hlavní hrdinky. A její bláznivé dobrodružství. Po emoční stránce mi to připomnělo Jsou světla, která nevidíme. Obdivuhodné je, že to Karen napsala ve 30 letech. Líbil se mi autentický dětský svět hlavní hrdinky. Škoda poslední dost slabé třetiny a uspěchaného závěru. 75% 3,5*

Zážitek ze čtení: záplava emocí - zvraty - pohlcení příběhem - krásný jazyk. Já doporučuji