"je to úžasný pocit, když se někomu splní sny, ne?" Tak s tím mohu jenom souhlasit :-). Ale dívčí román? No, ano. Zase jsem jednou neodolala. A po celou dobu jsem měla neodbytný pocit, že Anna musela spadnout z Marsu. Dítko s takovou slovní zásobou, imaginací a chápáním duševních a tělesných radostí jsem já za celý svůj život nepotkala. Sama jsem v 6. třídě chápala rozměry svého života zhola jinak. Když však odhlédnu od přízemních soudů a Annu vezmu coby inspiraci pro před/pubertální holky, musím říci, že to má něco do sebe. Asi se kolem sebe rozhlédnu a popřemýšlím, komu ji dát. Je to totiž hodně milá osůbka, u které se člověk (s dospělým chápáním) přitrouble usmívá a je mu pěkně na duši. S někým takovým si prostě nelze zoufat. Optimismus tady srší z každé myšlenky a je navíc dost nakažlivý.

Já jsem vyrostla na dobrodružných knihách, proto mě bohužel příběh Anny v mládí minul. Už pětadvacet let nejsem cílová skupina, ale stejně jsem příběhem naprosto okouzlena. Líbilo se mi úplně všechno, rusovlasá pihovatá Anna, vesnička s poetickým názvem Avonlea, úžasné popisy kanadské krajiny. Moc Anně závidím její fantazii, která z obyčejných míst a věcí vytváří neobyčejné - Sněhová královna, alej Milenců, Stříbrné jezírko, údolí Fialek, Divoká rokle, Rusalčina bublina, Strašidelný les - všechna tato místa jsem viděla v živých barvách a moc ráda bych je poznala. S Anninou upovídaností a jejími ztřeštěnými kousky se prostě nudit nebudete! "A teď už přestanu mluvit, Marie." "No, chválabohu," vzdychla si Marie ulehčeně. :-)