Další kolo oťukávání nově příchozích máme za sebou a konečně se jde do akce. Ta je podobně jako v případě první bitky řácky nápaditá, brutální i nechutná. Nadto se Kei Kurono tentokrát nechová jako zmatená mentoska v nálevu, ale přistupuje k boji jako skutečný bojovník. Takže žádné vzdychání nad tím, co že se to proboha zase děje, ale pěkně nabít a zabít. A dokonce si i v rychlosti zasouloží, což nikdy není na škodu. Čím mně tahle manga fascinuje, je energický drive, který jí nelze upřít. I přes minimální dějovost sviští gradace prvotřídním tempem, kdy si člověk pomalu ani nestačí vydechnout a už je všude kolem krve jako na jatkách. Aktuální sestava hrdinů má navíc tu výhodu, že není celá tvořená řadou nesympatických postaviček. Kdo zlobí, vypadne ze hry hned zkraje, takže oproti dřívějším šarvátkám má čtenář chuť i trochu fandit. Škoda jen, že to opětovně končí v tom nejzajímavějším, ale na to jsem si už v téhle řadě docela zvykl. Tak snad o to větší legrace na nás v dalším díle čeká.

Nesouhlasím s bodem dva v anotaci. Kei konečně smočil a skoro celý obsah knihy je zaměřený na to, jak se v akci rozjede (myslím teda zabíjení, ta první akce je pár stránek). Tak někdo zařve, a co jako?! Nic jinýho nečekám a když to nedostanu jsem smutná. Jsem zvědavá, co bude dál. Ale doporučuji číst šestý a sedmý díl dohromady, ať si užijete víc (jestli mi nevěříte, na konci šestky to zjistíte samy).