Velmi otevřené vyznání Miloše Kopeckého, které na nemnoha stránkách (pravda, jde o dopis, takže vlastně na mnoha stránkách) bez příkras a bez snahy po sebeobhajování upřímně ukazuje jeho skutečné názory, nálady, potíže, strachy i pochybnosti. Dopis přítelkyni dr. Evě Červinkové napsal v roce 1991 a je zčásti tímto krátce porevolučním obdobím poznamenán. Kopecký nic ze svých postojů nezastírá, také se vrací k "největší chybě svého života" - pořadu o emigrantech, který v 80. letech natočil pro ČST, k chybě, kterou sám sobě nikdy neodpustil. Vyznává se ze svých depresí a osobních hrůz, které je doprovázejí, vrací se ke svému dětství jedináčka, jak píše "chcípáčka", bez kamarádů, s milovanou maminkou a bezcitným otcem, neváhá otevřeně psát i o svém postoji k sexu...Je toho mnohem víc, co se na necelých sto stránkách o Miloši Kopeckém a jeho děsech dovídáme. Kniha stojí určitě za přečtení a proto ji doporučuji. Stejně tak článek dr. Cyrila Hörschela (viz Zajímavosti). Miloš Kopecký byl neuvěřitelný velký člověk...

Jsem překvapena, že tato kniha zde nebyla dosud hodnocena, ani komentována. Doufala jsem, že se budu mít o co opřít, s čím souhlasit, na co navázat. Takhle ale - s tou bílou plochou před sebou, s tím zmatkem v sobě - je to hledání prvních slov zatraceně těžké. Skoro nemožné. // Omezím se proto jen na jednoduché konstatování - stojí za přečtení! // Pátá příčka letošní ČV obsazena. CITÁT: ,,(...) Jsem asi opravdu taková sviňka, že se ozvu, jen když je mi úzko. Ale není to tak úplně, protože mně je úzko tak často, že bych Vám musel psát skoro pořád. (...) "