Mám rád knížky, kde se pomaličku blíží bouře, kterou většina lidí pokladá za pouhý krátký deštík, po kterém nebude za chvíli ani stopa. Bohužel se ukáže, tak jako v případě předpovědi, že jsme se opět mýlili. Jenže tentokrát to, co obchází Evropou je naprosto nepochopitelné. Všichni strkají hlavu do písku a nechtějí slyšet, že by to mohlo být tak hrozné, jak se povídá. Je krásně popsaáno jak z pohledu přímých účastníků, tak i zprostředkovaný náhled ze zahraničí. Libila se mi pasáž o největší a nejskvělejší Olympiádě, která kdy byla, jak vyhrávali hlavně domácí sportovci, a úspěch těch ostatních, vlastně jako by ani nebyl, nic Vám to nepřipomíná, asi ne, taky proč..... vždyť se přece nic tak hrozného neděje.. Nám přece nic nehrozí....

Ve třetím díle autor líčí dobu předváleční. Dobu předváleční, kterou jsme si vytvářeli my - lidé. Svou slabostí, svými chybami, svou pohodlností. Svou schopností manipulovat ostatní, předhazovat jim laciná hesla a jednoduché návody na život v blahobytu. Jak lákavé je to přijmout. A pak ti, co jdou vždy s dobou. Vzpomněla jsem si na film Nikdy neodvracej zrak… jak snadné je sloužit jakémukoliv režimu. Jan Guillou popisuje atmosféru plnou obav, tísně, strachu, ale neopomíná nás seznamovat i s tehdejšími novinkami technického a kulturního rázu. Co mi v knížce scházelo, byl nedostatek rodinné diskuse o synovci Haraldovi, který měl velmi blízko k nacistickým špičkám. (I vzhledem k tomu, že část rodiny před Hitlerem odešla z Německa). Ale to je román. To, že absence diskuse může mít závažné následky, vnímáme stále naléhavěji i dnes : prohlubující se polarizace společnosti, která zabraňuje hledání kompromisů a východisek. Největší roli hrají emoce, víra v existenci jednoduchých řešení složitých problémů, nárůst negativních, nenávistných projevů, jsme schopni vidět paralelu ?