Přestože se hlavní dějová linie kupředu příliš nepohne, dochází zde k mnoha menším konfliktům, které opětovně obrušují charaktery jednotlivých hrdinů. Jenže kromě závěrečné bitky s novými příchozími, která je sympaticky svižná – ráz na ráz a konec –, jde zase jednou o takové to plkání o ničem, jen aby Robert Kirkman nějak zabil čas. Nevadí mi přitom jeho osvětové názory, jsou poměrně logické a správné. Především mi vyhovuje postoj Douglase, kterému je jedno jaký kdo je, hlavně když je pro komunitu přínosem. Ale dost často jsou aktuální zvraty okatě nucené. Mlácení prázdné slámy, nic jiného, a ještě k tomu v lokalitě, která mi ani náhodou nepřijde uhájitelná, třebaže je hezká. To už i vězení mělo víc smyslu. Přičemž asi nejvíc mi vadilo Rickovo plačtivé hledání sebe sama, kdy mu zase jednou rupne v kebuli, zatímco všichni ostatní jsou ledově klidní a vědí přesně, co chtějí. Závěr pak nabízí zajímavý vývoj (rozuměj – zajímavý rovná se masakr), tak uvidíme, co na to další pokračování.

Tenhle díl je velmi solidním pokračováním. Ve světě, který je krutý a nelítostný, se postavy pokoušejí o jakousi normalitu, která však jako by neměla význam. A lidi jako by už zapomněli, co to vlastně znamená, a jsou podezřívaví. Právem? To ať si každý posoudí sám. Touha po klidu se mi zdá na místě, protože ten konstantní stres, co musí postavy zažívat, musí být hrozný. Za mne dobře pojaté, jak se postavy k tématu staví. Už to začalo v předchozím díle a tady to navazuje. Na konci pak nechybí zvrat, který čtenáře láká na další díl. Do něj se pustím snad brzy. Nicméně s tímto dílem jsem spokojená.