„Naděje posiluje, obavy jsou koulí na noze a úplná beznaděj spolehlivě zabíjí“. „Pán země“, kniha druhá z trilogie „Tajemství pěti světadílů“ se mi zpočátku obsahově strašně líbila. Šla ve stopách knihy první „Pán vzduchu“. Tak že se to perfektně četlo a dobrodružství jsem si užíval. Jenže, čím víc se příběh, respektive kniha, blížila ke svému konci, to nadšení mě pomalu opouštělo. Začal jsem dokonce pochybovat, a někdy i kroutit hlavou. Malá ochutnávka: Leviathan velebně putoval pod nebeskou klenbou, znovu vysoko nad příkrovem mračen. … Pohybovali jsme se jen v malé části jeho obrovitého objemu. … Za přepážkami z tvrzeného nehořlavého papíru hučely elektrické generátory. Vyráběly elektřinu pro čtrnáct motorů s vrtulemi... Ve třetí třetině příběhu se mi začalo zdát, že už to pan Ondřej Neff trochu přehání. Všechny ty technické vymoženosti jsou uvěřitelné, a kdo četl něco od Julese Verna, tím víc byl spokojenější. Jenže pak přišel, a to doslova, chodící/létající stroj Nora a tady už jsem začal pochybovat. Jak se vešel do ponorky? Jak byl velký, když unesl ve vzduchu čtyři lidi? Kolik vůbec vážil? Atd... Tohle jsem prostě nepobral. A protože měl tento stroj hlavní podíl na konečném ději v tomto příběhu, lehce mě to přestalo bavit a celé mě to připadalo až absurdní. Citát: Jsem pánem vzduchu. Blesky nejen přijímám, já je taky vytvářím. Něco by mělo mít své hranice. Ondřej Neff se tu nechal moc unést a z kyber-steamu udělal skoro čisté sci-fi. Ano, sci-fi, které se do tohoto světa, počátku devatenáctého století, prostě nehodí. Navíc ilustrace v této knize nakreslil Lubomír Kupčík, obrázky jsou nevýrazné a oproti nádherným kresbám Milana Fibingera (Pán vzduchu) to beru jako úpadek. Tomuto druhému příběhu dávám dva a půl Hetešovo černě kovových motýlků a s obavou se pustím do knihy poslední. ( Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡ ) Citát: I ten nejchytřejší plán se skládá z třiceti dvou chyb.

Zjistila jsem, že jsem devítiletý chlapec a jsem ráda :-)