Jedna výstřední dáma z pařížské čtvrti versus kapitalismus. (Či hmotařství, konzumerismus, nepřátelství k životu, smrt Evropy – tentýž mor s mnoha jmény.) To je téma nejslavnější z Giraudouxových her. A nebo to řekněme jinak. Na jedné straně Aurélie, údajně šílená. Po jejím boku stejně „bláznivé“ přítelkyně se zpěváky, hadráři, číšníky… Ale také staré platany, toulaví kocouři a Paříž plná památek, vzpomínek a dalšího nevýdělečného harampádí. Na straně opoziční pak podnikatelé odhodlaní kvůli nalezišti petroleje Paříž vyvrátit. A vedle toho otrávit kocoury (jsou nehygieničtí), pokácet platany (překážejí) a zničit spontaneitu, svobodu a iracionalitu života. Z okouzlivě bláznivé „hraběnky“ ze Chaillot ve skutečnosti nemluví šílenství, nýbrž poesie. A to velice svérázná Giraudouxova poetika, jakou nacházíme třeba i v charakteristice dívek ze „Zuzanky a Tichého oceánu“. Zahrnuje avantgardu, vitalismus, lásku k Paříži, kde „proud Seiny unáší spící labutě“, a ono zvláštní mládí Evropy dvacátých, třicátých, dokonce ještě polovice čtyřicátých let („Bláznivá“ byla uvedena až r. 1945). To všechno tvoří specifický rukopis (podle mě) největšího autora Francie – a jednoho z největších na světě. (Ačkoli jsou jeho hry, myslím, ještě překonány prózami. Zdá se mi, že literární kritika se prostě plete, když vidí jeho vrchol v dramatické tvorbě.) Překvapilo mě, že se autorovi podařilo vyrobit hru z tak abstraktní látky. A ještě víc mě překvapilo, že vymyslel řešení. „Bláznivá“ není bolševicky krvelačné dílo, nicméně… no, není ani rozměklé. – „Smrt má takovou cenu, jakou měl život mrtvého.“ (Mohl by to někdo vysvětlit našim zákonodárcům, prosím?) – „Na tomto světě nejsou jen lidi. Musíme se teď trochu zabývat bytostmi, které za to stojí.“ (Amen.)

Svět by potřeboval opravdickou bláznivou Aurelii.