Na Gantzu se mi líbí především zběsilé tempo. Jistě, občas je celá jedna kapitola věnována pouze tomu, že někdo hne rukou a řekne „Aargh!“, ale i to má svoje zvrácené kouzlo. A že je Hiroya Oku zkušený eskamotér, využívající každé příležitosti k tomu se zaseknout a rozfázovat tu kterou akční sekvenci. Ale je v tom hodně dobrý, mnohem lepší, než když dojde na osobní dramata či sociologické profily. Jen mi trochu začíná lézt na nervy ta všudypřítomná hysterie, kdy na sebe postavy nejdřív půlhodiny řvou, než se konečně rozhoupají k nějakým činům, často ovšem až poté, co někdo z nich umře. Takže tu opětovně lítá hlava nehlava a ústředním hráčům je řádně puštěno žilou, přičemž v některých případech doslova. A i když už to vypadalo, že se Kei a Kató postarali, aby každý z otroků Černé koule měl šanci přežít, emzáci zase jednou dokazují, že nic není zadarmo. Dokonce začínám přicházet na chuť autorově tendenci potírat románové hrdinství. Teď jen doufám, že v příštím díle všichni neobživnou.

Vau! Stačilo by toto shrnutí a vystihla bych všechno. Ale je to takhle. Vyvražďovačka jak na běžícím pásu. Ještě že je novejch "chodících mrtvejch pytlů" v zásobě tolik, protože do dalšího dílu se nám to zase pěkně obmění. A nejsou to jenom bažanti. Ale pst, už nic neřeknu. Jenom mě překvapilo, KDO to byl. Jsem zvědavá na následky dílu a hned se raději pustím do dalšího. Protože podle pravidla: klidně ti můžou utrhnout ruku, ale když neumřeš, je to v pohodě, bude čekání na návrat na kousání nehtů. Navíc se zde ukázalo, že velikost protivníka není měrou jeho síly. A že konečně stály za ten boj. Navíc krásně nakreslení. Protože logikou se to bude řešit ještě v další knize. A možná někomu dojde, že bejt nezodpovědnej před babou, která se ti líbí je dobrý do momentu, kdy ti věci vychází. Potom už ne. A taky poučení, že v deliriu možné smrti je lepší držet hubu.