Sbírka povídek, která se sice tváří, že žádnou sbírkou není, ale moc jí to nejde vzhledem k základnímu motivu, kdy se sejde skupinka různorodých hrdinů a vypráví si historky pro ukrácení dlouhé chvíle. Což v praxi znamená, že spisovatelka vytáhla z šuplíku několik starších textů a spojila je s těmi novějšími. Nedá se ovšem říct, že by příběhy byly propojené ústřední linkou Údolí lilií, a už vůbec ne, že by je spojoval jednotný motiv. Přesto se autorce podařilo vybrat povídky tak, že k sobě hezky pasují historicko-baladickým laděním. Pouze Desítka, Barva a Jízda za králem stylisticky i obsahově vybočují, ovšem jde o natolik výrazné texty, že je to spíše k užitku než naopak, protože neúmyslnou tvůrčí jednotvárnost příjemně narušují. Alexandra Pavelková má zvláštně podmanivý styl psaní, který jsem si už dávno zamiloval. Napůl lyrický, napůl věcný, hodně se opírající o krásu přírody či pomíjivost lidského života a zároveň apelující na důležité morální hodnoty, jimž by si přál dostát každý.

Príjemné letné osvieženie (hoci minerálku Slatina som popri čítaní nepil), ktoré v horúcich letných dňoch dávalo človeku vydýchnuť, pretože nosné vodítko knihy sa odohrávalo v búrke, ktorá nakoniec prišla a zdvihla nám vodu v bazéne cca o desať centimetrov. Takže - štýl pani Pavelkovej mne celkom nesedí, lyrika je u mňa upozadená a skôr si potrpím na vecnosť, no ako celok (hoci sú poviedky literárnym útvarom, ktorý neobľubujem) je príbeh rieky (aj keď poviedkový) veľmi dobre vyrozprávaný - najmä jeho eko posolstvo je pomerne úderné. Netuším, ako dlho kniha vznikala, no je cítiť, akoby to bolo aj viac ako jednu dekádu - alebo sa hlboko pletiem.