Zpočátku velice čtivý příběh, dobrodružné a napínavé vyprávění o obyvatelích stanice Zodiak a o tom, co se všechno děje na ostrově v Arktidě. Popis prostředí věčného sněhu a ledu se mi líbil. Jenže autor si na závěr přichystal naprosto stupidní sci-fi, které fakt přijmout nemůžu. Úplně souhlasím se čtenářem pod jménem trudoš a za závěr nerada ubírám hned dvě*. Přesto zkusím ještě jinou knížku od autora.

Po řemeslné stránce zdařilý román, ve kterém autor plně využívá různé vypravěčské finty. Ať už jsou to změny úhlů pohledu, které na sebe perfektně navazují, nebo proměny charakterů závislé na tom, kdo má příběh zrovna na starosti; vše dokonale funguje, navíc podmalováno autentickou atmosférou mrazivého severu. V tomhle ohledu pak nejvíc oceňuji povedený odkaz na klasiku Mary W. Shelleyové, stejně jako nepřímé využití ruského hornického městečka Pyramida. Přestože se všechno to popisování zdá zbytečně komplikované, postupně detaily, jejichž smysl zůstává jednotlivý postavám skryt, zaklapávají v důmyslnou mozaiku příčin a následků. Jenže Tom Harper tři čtvrtě románu buduje logicky propracovanou zápletku, aby jí v cílové rovince opustil jako nepotřebný balast, a ric pic, vše ukončí s pompézností amatérského režiséra. Tady zabít, támhle vybafnout. Veškerá eskalace událostí se tak při zpětném pohledu zdá jako zbytečná, protože s ústředním motivem vlastně ani moc nesouvisí. A to je jen škoda.