Asi poprvé se mi stalo, že jsem na 30 stránce přemýšlel, že knihu přestanu číst. Autor zde rozebírá knihu Mojžíš a monoteistické náboženství. Jediný historický román, který Freud napsal. Bohužel výchozí myšlenky Freudovy knihy jsou podle mě zcela mylné. Proč pak vlastně číst dál, když víte, že rozebíraná kniha staví na omylech? Aby byl můj komentář užitečný i pro neznámé čtenáře, uvedu své názory na Freuda. Uznávám ho jako tvůrce psychoanalýzy, ale velkou část jeho teorií považuju za chybnou. Freud na mě působí rozporuplným dojmem a ostatně tato kniha mé dojmy jen potvrdila. Obávám se, že jeho teorie jsou příliš ovlivněny jeho zakomplexovanou osobností. Knihu jsem četl pouze proto, že se zajímám o náboženství a tak mě lákal psychoanalytický pohled na Mojžíše. O tom ale kniha skoro vůbec není. Mnohem více se věnuje samotnému Freudovi a jeho židovské identitě. Až je skoro autobiografií. Podle mě je kniha vhodná pouze pro akademické čtenáře. Působí to na mě jako skripta. Ostatně jedná se o zapsané přednášky. V knize samozřejmě doplněny o poznámkový aparát a dodatky. Kdo se odborně zajímá o Freuda a vznik psychoanalýzy bude nadšen. Kniha se také zabývá nakolik je samotný základ psychoanalýzy židovský. Ta vznikala z Freudova židovského myšlení a někteří jeho kolegové byli také židé. Ikdyž by mne mohl leckdo považovat za židofila, protože jsem platonicky zamilován do judaismu a umím číst hebrejsky, tak v této knize bylo přežidováno i na mě. Naštěstí autor v závěrečném monologu s Freudem, končí tím co jsem věděl už na začátku. Freud se mýlí. Kniha je tak velmi cenná z historického významu osobnosti Freuda, ale o náboženství a psychoanalýze to už moc není. Co je pro mě pozitivní, že Freudovi nemusím věnovat další pozornost. V záplavě zajímavých knih je to dobrá zpráva. Studujete Freuda? Rozhodně si to přečtěte. Pokud vás však víc zajímá Mojžíš a náboženství zkuste něco jiného. 55%

Hned v úvodu knihy autor uvádí, že čtenář je vlastně posluchač, protože kniha je publikovaná přednáška a dodává, že se nepokoušel o vyčerpávající analýzu Freudovy knihy Muž Mojžíš a monoteistické náboženství. První kapitola představuje Mojžíše, egyptského kněze, který jako zapřísáhlý monoteista předá své učení utlačovanému semitskému kmeni, který není schopen dostát zákonu a během vzbouření Mojžíše zabije. Tato skutečnost se stává hlavním motivem celé knihy a na jejím základě Yerushalmi podrobí psychoanalýze samotného Freuda, stejně jako jeho postoje vůči židovství a jeho určitého ztotožnění se se samotným Mojžíšem. Popisuje Freuda jako psychologického Žida a Freud sám prohlašuje, že jeho židovská identita je založená na silném pocitu sounáležitosti a solidarity s jeho lidem a nikoli na náboženství. Po přečtení druhé kapitoly jsem jsem se vrátila na první stranu knihy a četla ji celou znova od začátku. Jestliže první kapitola byla lehce uchopitelná a svým způsobem jasná, druhá kapitola ve mně vyvolala určitý neklid a neschopnost knihu přijmout. I když knihu napsal historik a autor pracuje s historickými fakty a zdroji, stále více jsem jí vnímala jako psychologickou interpretaci. Uvědomovala jsem si, že tato neschopnost knihu uchopit může být způsobena skutečností, že jsem Freudovo dílo Muž Mojžíš a monoteistické náboženství nečetla, a tak Yerushalmiho postřehy a komentáře neumím dát do kontextu s textem, kterého se týkají. Z tohoto hlediska pro mě bylo velmi složité knihu hodnotit a stejně tak si nejsem jistá zda ji doporučit k přečtení. Mně však přinesla několik cenných informací a i přesto, že ji nevnímám jako historický výklad, ale spíše jako psychoanalytický exkurz do oblasti oidipovského komplexu, Freudovy psychoanalýzy, židovské identity a židovské duše, hodnotím knihu poměrně vysoko.