Výborně napsaná kniha, i když musím přiznat, že ty sáhodlouhé věty, vyvolávající dojem neskutečného tempa vyprávění, mi místy činily potíže. Líbila se mi i proto, že mám rád Dostojevského knihy – považuji jej za výborného psychologa, skutečného znalce lidských duší, a proto mě nesmírně překvapilo, jak hnusně a místy až šíleně se sám dokázal chovat. Člověk by čekal, že kdo rozumí jiným, rozumí i sám sobě a dokáže sám sebe zvládnout. Obdivoval jsem Annu Grigorjevnu, že to dokázala s ním vydržet. Zkrátka i tahle kniha potvrzuje pravidlo, že velké dílo může vytvořit i člověk, který po obecně lidské stránce má k ideálu hodně daleko.

Tato exkurze do života Dostojevského a jedné ruské literární éry, prolínající se životem samotného autora a jeho období, kde jsou zase jiné literární persony (Solženycin), je exkurzí podobající se jízdě na divoké řece, kde není žádná zákruta odpočinku, nýbrž proud slov vás unáší stále dál, bez přestávky, bez oddechnutí, tak, abyste si spolu s vypravěčem uvědomili, že literatura čas a místo ignoruje, vše v ní může splývat a téct pospolu, člověk se najednou může ztotožnit, či v klouznout za dveře, s vyprávěným, a Cypkin v této skutečně stylové jízdě poukazuje, že po právu by měl patřit k té hrstce autorů, kteří byť napíšou jednu dvě knihy, o to více jsou ty knihy geniální. Žid a přesto milovník Dostojevského, Cypkin projevuje neskonalou míru pochopení a empatie pro tohoto literárního velikána, který nebyl dokonalým člověkem, což sám o sobě ostatně věděl, ale byl dokonalým umělcem. Toto bych nazval milostným dopisem literatuře, od autora, který se za svého života radoval pouze 7 dní z toho, že je oficiálním autorem, a pak umřel. Cypkin vzděláním patolog, většinu života vědecký pracovník, napsal jeden z nejlepších ruských románů 20. století, s tímto bez debat souhlasím s americkou literární kritičkou Susan Sontagovou (více viz její eseje At the same time, kapitola Loving Dostoevsky), která pro západní svět znovuobjevila Leonida Cypkina. Znalci Dostojevského si knihu asi užijí více, protože je v ní spousta náznaků a aluzí na jiné životní epizody Dostojevského či na jeho romány. Nechybí ani krátké epizody se vzájemné interakce mezi Dostojevským a Turgeněvem, nebo Gončarovem. Druhou a vlastně stejně důležitou postavou románu je Dostojevského druhá žena Anna Grigorijevna (roz. Snitkinová), která je pro mě ještě důležitější osobou, protože bez ní by Dostojevský nebyl asi takovým Dostojevským, jakého ho známe. Ona byla ta skála, o kterou se vždy mohl opřít, která ho milovala, i přes všechny jeho emocionální výbuchy a hráčské závislosti, stála u zrodu novely Hráč, stála u něho při prohrách v Baden-Badenu, stála u jeho smrtelného lože. Tohle byla žena, o které by historie měla vědět více. Pro mě skutečná hrdinka románu, tedy i života Dostojevského.