Mezi poměrně klasické výkladové metody v právu patří výklad historický. Ten lze chápat ve smyslu objektivně historickém (tedy výklad práva na základě historických faktů, které na jeho počátku stály), nebo subjektivně historický (ten hledí na vůli tvůrce – hledá se tedy vůle zákonodárcova, či soudcova, poněkud pateticky řečeno, snažíme se zjistit co měl básník na mysli), tedy rozlišujeme výklad marxistický a intencionalistický, Já zcela chápu onen marxistický výklad, uznejme však, že má tendenci sklouzávat k originalizmu a originalizmus je hloupý. Ale ano, své dobré opodstatnění to má, lze tak například dojít závěru, že je nějaká právní norma již obsoletní. Intencionalistický přístup však nesnáším. Nemám ho rád. Prostě ne. Je na nic. Podivejte se, však ej to absurdní, ptát se například, jaký byl úmysl zákonodárce. To je blbost. Zákonodárce je v legislativním procesu několikasethlavou bestií, která zkrátka žádný jednotný úmysl nemá! To zkrátka nedává pražádný smysl. Tak u soudců. Proč bychom měli my zjišťovat, proč soudce rozhodl, jak rozhodl, není-li to z textu patrné? To je irelevantní. Buď to v textu rozhodnutí je, tehdy se bavíme o řádném a dobře odůvodněném rozsudku a můžeme dom. Pokud to tak není, můžeme na odvolačku. Tak jako v literatuře nedává valný smysl vykládat dílo životem autora, tak nedává smysl vykládat rozsudek životem soudce. Ovšem tak, jak se literární vědci hrabou v životopisech autorů, tak se my občas hrabeme v životopisech soudců. Pravda, angloamerický systém je na to více nastaven, tam rozhoduje soudce Scalia, ne Soud jménem Republiky. Ale i my si občas zahřešíme. Není to po mém soudu dobře. Otevíráme tím, myslím, dveře, které otevřít nechceme. Politické postoje jednotlivých soudců pak přestávají být děsivé, sami soudci se jich nebojí, veřejnost se jich neděsí a justice začíná být politizovaná. Pokud všichni beztak víme, že je autor pravičák, nebo levičák, progresivec, konzervativec, nebo regresivec, není důvodu proč by tyto své postoje nevpustil i do svého rozhodování. A to je strašně špatně, tvoříme tak justici jen pro tu skupinu obyvatel, která je zrovna privilegovaná bytím většinou, osoby s kreační pravomocí pak totiž ony názory znají také. To já nechci, já chci justici pro všechny. Je-li však tento přístup někde ospravedlnitelný, není tomu u běžné justiční soustavy, ale je to Ústavního soudu. Ten je totiž jediný a je konečný, není tu odvolačka, ke které se obrátit, číst nálezy Ústavního soudu musíme pečlivěji a hlouběji. A v tom tato kniha, myslím, pomáhá. Rozumějte, ani zde to není dobře. Vybírat soudce podle jejich postojů je strašná věc. Miloš Zeman proslul mrvením české ústavy. Co mohl, to rozdrásal. I kreační pravomoc využíval vskutku děsivě. Posledním případem je Aleš Michl. Co však udělal relativně dobře, to bylo obsazení ÚS. Pravda, bylo to spíše silným neformálním vlivem Pavla Rychetského, ale to je jedno. Teď se to snaží, zdá se, napravit, což vede k rozbouření právního světa (Myslím tím tezi o „předjmenování“ předsedy Ústavního soudu) a k podobným prohlášením: https://twitter.com/JosefBaxa2/status/1600860354002956289?ref_src=twsrc%5Etfw%7Ctwcamp%5Etweetembed%7Ctwterm%5E1600860354002956289%7Ctwgr%5Ef6cc910a5bee7bc8841048691b222c344a724a1e%7Ctwcon%5Es1_&ref_url=https%3A%2F%2Fct24.ceskatelevize.cz%2Fdomaci%2F3549622-baxa-v-reakci-na-spekulace-o-novem-predsedovi-ustavniho-soudu-varoval-pred-prznenim Politizace justice je zkrátka strašlivá věc. Nicméně platí, že na Ústavním soudu má svoji úlohu a je dobré znát osobnosti a životy jeho soudců, už proto abychom zjistili co se osvědčilo a co nikoliv. Pro mne, který první ani druhý ústavní soud ani nezažil je prak fascinující hlouběji poznat takové titány jako je Pavel Holländer, Vladimír Čermák, či Vladimír Klokočka. To jsou velká jména a vznáší se nad nimi duch jisté posvátnosti. Navíc nás teď čeká jmenování nového, Čtvrtého ústavního soudu a je to právě reflexe minulosti, co nás může poučit pro budoucnost. Tak tedy, bůh nás chraň, dej aby se to povedlo alespoň tak, jako Třetí ústavní soud. Celkově je to kniha dobrá (ač proměnlivě, každou kapitolu psal jiný autor), která sice nemá reálnou hodnotu pro právo, ale jistý smysl má, jak jsem se pokusil výše popsat. Neměl by být přílišný, ale má jej.