Ani nevím proč, ale na střední škole jsem se Evženu Oněginovi vyhýbala jak čert kříži. Ač jinak jsem velká milovnice ruských autorů přelomu 19. a 20. století. Dostal se mi do rukou až nyní a mrzí mě, že jsem to nedala na té střední škole. Je to ideální četba pro ten věk. Drama a láska. Možná tenkrát bych v Oněginovi našla zalíbení, možná bych mu tolerovala, že je to floutek, když pak vlastně dojde cestou k poznání. Teď už mám mnohem kritičtější oči a tak mě to nutí se ptát. SPOILER Miloval by Oněgin Taťánu, kdyby nebyla zadaná a nedostupná? Nebyla to právě ta její nedostupnost, která ho vábila? Bylo by toto dílo tak slavné a opěvované, kdyby skončilo happy endem? Všechny tyto otázky však nemění nic na tom, že až budou dcery na střední škole, Oněgina jim doporučím. Protože vážně stojí za to ho znát. PS: Se vší úctou musím konstatovat, že řeč, ve které Oněgin Taťáně vysvětlil, že on není nic pro ní, je vážně dokonalá. Líbí se mi dokonce i víc, než onen slavný milostný dopis Taťáně.

Epická báseň plná citů a emocí. Viděla jsem divadelní představení a byla z něj nadšená o chlup víc, než z tohoto knižního vydání. Ale nic to nemění na faktu, že se jedná o, naprosto právem, jeden z nejuznávanějších poetických počinů světa. Myslím, že zvláštní vyjímání a na konci uvedení některých slok, někdy i poměrně dlouhých pasáží, jí ubralo na poutavosti a maličko mě zmátlo. Přesto: jsem opravdu ráda, že jsem si ji přečetla.