Byť či nebyť? To jediné stojí za úvahu, na tom jedinom záleží. Shakespearové slová, vyslovené Hamletom bezodkladne ožívajú v prvej rade esejí Camusa, v ktorej nachádzame prvky tak typické pre bytostné kontemplácie existencialistov: problematickosť bytia, rozporuplnosť, nerozhodnosť, tragickosť, paradox a autorom doplnená absurdnosť (nerozumnosť, iracionalita, nezmyselnosť). Ako žiť s pocitom absurdna? Má sa človek zabiť, spáchať samovraždu alebo nie? Pre lepšie pochopenie autorových bytostných otázok, je vhodné brať zreteľ na dobové pozadie, kedy mladý Camus Sizyfa písal: masové vyvražďovanie, vojnové zločiny, holokaust, bezmocnosť a trpkosť druhej svetovej vojny. Bezúčelné, absurdné utrpenie. Ako a prečo žiť v tomto absurdne? Myslím, že na to sa snaží odpovedať autor v poslednej časti knihy, v samotnom Mýte o Sizyfovi. Situácia postavy klasickej mytológie je bezcieľna, márna a absurdná - nemá účel. Koniec je však optimistický, plný nádeje. Autor sa zameriava na Sizyfove prežívanie. Keď kameň opäť raz padá a Sizyfos sa vracia poň, cíti sa šťastný. Prečo? Pretože bohovia ho chceli zlomiť, potrestať, zotročiť, ponížiť a to sa im nepodarilo. Zotročili jeho telo, ale nie jeho ducha. Sizyfos ostáva slobodný, pretože si je vedomí absurdnosti tejto situácie a vďaka tomu má od toho odstup. Slobodný, reflexívny náhľad. Tento názor ma ponecháva samotného s otázkou, že pokiaľ je situácia skutočne absurdná, tak je moja sloboda celkom irelevantná, pretože nemá zmysel podobne ako moje šťastie.

Mýtus o Sisyfovi je zřejmě znejzásadnější kniha pro pochopení camusovského existencialismu a nejzávažnější dílo Alberta Camuse. Přesto zůstává nezařaditelným. Nejedná se o jedno z autorových beletristických děl, avšak není ani filosofickým pojednáním. Na to je kniha málo systematická a objektívní. Nejblíže je asi kategorii "eseje", avšak to je spíše provizorní řešení. Neboť dílo pojednává o specifických filosofických tezích autora, a ačkoliv se Camus za filosofa nepovažoval, nemohl být ničím jiným, stejně tak jako nemohl být ničím jiným než existencialistou. A právě zde je kámen úrazu, tedy mého úrazu. Dle mého názoru má totiž filosof povinnost představit své myšlení v co nejčistší, nejprostší a nejsystematičtější (toto slovo používám s velkou nadsázkou) formě. Camus se ale vůbec nesnaží. Plácá jedno na druhé v jakési bolestné extázi, nekontrolovatelně, ve formě zpovědi. A přesto je výsledkem geniální dílo, jehož myšlenková hodnota je nepostižitelná. A právě proto nad Mýtem o Sisyfovi trvale žasnu a na jazyku mám zásadní otázku: Lze si představit, že je Sisyfos šťasten? Nebo spíše: Je Sisyfos šťasten..?