Na to, že román vznikl v průběhu dvaasedmdesáti hodin za výlohou knihkupectví a pod rukama šesti spisovatelů, má velmi dobrou konzistenci. Autorské styly se netlučou, naopak si jdou na ruku a žádný z nich se nepokouší o literární solitérství. Přitom jde žánrově o zcela rozdílné osobnosti, takže jsem byl mile překvapen jak si sedli. Podobné je to se zápletkou, která má hlavu, patu a nedopouští se zbytečných klišé ani umělých zvratů. Časová tíseň však dala knize jeden handicap. Aby nemohlo nic kiksnout, drží se příběh poměrně při zemi. Dojde ke zvratu, představí se šestice podezřelých, protřepe se a vypadne vrah. Je fajn, že nedojde k přešlapům, ale zároveň je fakt, že se nedočkáme ani výrazných překvapení. Tohle není šílený Roger Krowiak na pokračování, kdy každá kapitola končí tak, aby dalšímu tvůrci co nejvíce znesnadnila práci. Takže i když po dějové stránce nepředvede Šest nevinných žádné salto mortale, stále suše předčí veškerou současnou produkci v edici Původní česká detektivka.

V deníkových záznamech a postřezích ("O projektu – autorský deník"), přilepených k románu coby jakýsi přívažek či bonus, jeden z autorů knihy (J.W. Procházka) hrdě prohlašuje toto: "Je čas, aby česká detektivka trochu prorazila vedle těch severských"! Ano, s tímhle tvrzením nelze než souhlasit – a bylo by opravdu načase předvést světu, že také U NÁS dovedeme napsat dobrou krimi! Bohužel, román Šest nevinných dokazuje, že TOHLE (kolektivní autorský maratón absolvovaný během předem vymezeného časového úseku) je beznadějně slepá pěšinka, neboli že TUDY cesta ke kvalitnějším detektivkám rozhodně nevede!!! (A ani vést nemůže – protože detektivka, postavená na klasickém vzorci "dokazování pomocí závěrečné rekonstrukce", musí být promyšlená do posledního detailu – a nemůže vznikat chaoticky za běhu, kdy ani jeden z členů štafety netuší, kudy vůbec mají závodníci běžet…) Na celé knize je (bylo) zajímavé pouze to, co běžný čtenář vidět nemůže: totiž proces jejího vzniku, který jsme mohli nonstop po celé čtyři dny díky mikrofonům a on-line kameře sledovat v přímém přenosu. To věčné dohadování a handrkování, jakým směrem vést příběh, zda nebyla chyba pustit mezi podezřelé další (novou) postavu, jestli je lepší "vrstvit" text do větších celků nebo jej, kvůli "odlehčenosti", rozbíjet do "dynamických sekvencí" atd. TOHLE (a nic jiného) je podle mého názoru jediný (prchavý a bohužel čtenáři nesdělitelný) přínos knihy. Snaha "vyřádit se" v textu, ve vtipných hláškách, v neotřelých přirovnáních a v "třeskutě břitkých dialozích" zcela pohřbila zpočátku možná dobře míněné úsilí o vybudování kvalitního příběhu. Ten se bohužel, postupem času, rozpadl na prach a celý proces zobrazování dušezpytných exkurzů do nitra jednotlivých protagonistů, postup vedení-nevedení policejního vyšetřování i výsledné finále, musí, dle mého názoru, přivodit slzy zklamání i milovníkům béčkové literatury! Mám-li to nějak shrnout: hodnotit příběh je naprosto zbytečné, protože celé psaní bylo podřízeno jen a pouze honbě za "úderným textem", který sice často (nejvíce asi u pana Svitáka) skutečně úderným je, ale bez možnosti tlumočit smysluplný příběh zůstává pouze nástrojem samoúčelným… Neuvěřil jsem nepravděpodobné zápletce, ani "šachům" kolem vzniku vysokorozpočtového filmu, neuvěřil jsem těžko stravitelnému předivu vztahů, ani motivu zločinu a neuvěřil jsem ani "způsobu provedení vraždy" ani postavám, které zůstaly papírově neživé a které se od začátku do konce pohybovaly v autorském módu "protože to nedokážu vyjádřit akcí, napíšu, že postava je taková a taková – snad to bude čtenáři stačit". Jedna hvězdička za ty přínosné metodické rady "jak napsat román" (zvláště ty od pana Procházky), které jsem zachytil v průběhu přímého přenosu a druhá za občas solidní (byť odnikud nikam se motající) text a dialogy (viz např. už zmiňovaný pan Sviták).