Dle nejnovějších literárních průzkumů se u bezvýčitkových pojídačů majonézy při čtení knih Toma Robbinse prokazatelně projevily silné léčebné účinky různých druhů psychických potíží. U konzumentů kečupu podobná spojitost doposud bohužel nalezena nebyla :-)

„Miho vypadala ohromeně. „Ale já – já se přece nemůžu vdát za jezevce...“ „Já nejsem jezevec. A kdo říká, že bys nemohla?“ Na chviličku se zamyslela. „No... vlastně nikdo.“ Pak přemýšlela ještě chvilku. „Ale nemůžu přece žít v lese jako zvíře.“ „Jasně, že můžeš.“ „Aha.“ Odmlčela se. „Takhle jsem se na to nikdy nedívala.“ (...) „Čas běžel. Umění opustilo stěny jeskyně a proměnilo se v rituál. Rituál se proměnil v náboženství. Náboženství zplodilo vědu. Věda měla za následek průmysl. A jestli půjde průmysl dál svou dnešní nepromyšlenou a žravou cestou, dovede ty z nás, co budou mít kliku a jeho řádění přežijí, zase zpátky do jeskyně.“ (...) „Žena se ušklíbla. „Není problém. Elvisák kamarád. Já zavolat Elvisák, Elvisák přijde sem. Není problém.“ „Jo, jasně,“ zamumlal Dickie, když jeho hostitelka odbíhala. Není problém. Pro tyhle Thajce není problém nic. S Laosany je to totéž. Ať z vás zrovna tahají peníze, nebo vám zachraňují život, nikdy to není problém. Mai pen rai. Není problém. Jak to, že jsou tihle lidi mnohem šťastnější a berou život mnohem uvolněněji než Zápaďané? Je to tím buddhismem? Uprostřed Bangkoku, uprostřed té neutuchající vřavy se prostě jenom usmívají a říkají „není problém“. Kdyby Jean-Paul Sartre byl Thajec, vypadal by existencialismus jako sitkom.“ (...) „Koneckonců bychom si mohli jednoduše představit vtip; dlouhý vtip, který se vypráví pořád dokola s tak silným a tak cizím přízvukem, že ho nikdo nikdy úplně nepochopí. Ten vtip, to je, přátelé, život. Duše je pointa.“ „Milovali se tak rychle a zběsile a hlučně, že to připomínalo ilegální rychlostní závody.“ „Japonci věří, že Tanuki chrání před zlodějem, ale Tanuki je největší zloděj sám. Tanuki vždycky krade jídlo, krade saké, krade ženy.“ Taky mám pár takových kámošů, napadlo Thomase.“ „No jo, já vím,“ povzdechl si Kicune „Ta lidská pakáž. Ale už si s nimi možná nebudeme muset moc dlouho dělat starosti. Vypadá to, že se usilovně snaží o hromadnou sebevraždu.“ „No jo, globální harakiri. Jenže oni tomu tak neříkají.“ „Jasně že ne. Oni tomu říkají pokrok. Říkají tomu růst. Říkají tomu národní bezpečnost a energetická politika a spousta dalších pitomin, ale vždycky to začíná a končí tím samým. (…) Šimpanzi s buldozerama, opice s bombama.“ Dvacet let poté, co Robbins dopsal 'Vila Inkognito', svůj poslední román, já od něj dočetl svůj první (a opět podotknu jeho poslední) román (nutno dodat, že Hubené nohy jsem vlastnil a prodal a Invalidy mám pořád rozečtené a Zátiší s Datlem jsem poslouchal jako audio), opět příznačně, jdu tedy odzadu. Stejně jako je první věcí, co jsem od něj kdy četl, byla jeho poslední publikace, autobiografie, 'Tibetský broskvový koláč', mimochodem na Islandu, kde to, troufám si říct, nejspíš v češtině nikdo nečet. Zdá se, že s tímhle autorem mám úplně vše obráceně, kroužil jsem okolo něj roky a myslím, že to byly ty obálky jeho knih, co mě vždycky nakonec odradilo, jako kdybych snad měl číst Trnky-Brnky nebo něco (ne, že by se mi vyloženě nelíbily, ale jeho originální, americké, působí „seriózněji“). ____ Vila Inknognito se v první třetině soustředí na Tanukiho, japonskou mytologickou postavu, personifikaci psíka mývalovitého, poloboha, který tropí neplechu, rád lehává s ženskýma a nasává saké a občas sem tam i něco vážnějšího řeší s dopomocí svého lišáckého přítele, Kicuneho, rovněž mytologické japonské postavy, aby se po pozvolnějším a srozumitelnějším úvodu začala do příběhu míchat větší sorta reálnějších postav a příběh přeskakoval mezi Vietnamem, Laosem, a lidmi, kteří tak nějak zasahují do tohohle "inkognito" příběhu - mýty, filozofie, život, lidi, láska, válka a chléb s majonézou, v typické Robbinsově režii. ____ Tři vojáci, kteří zemřeli v akci během války ve Vietnamu (ale ve skutečnosti přežili) se rozhodli zakempit tam, kde se jim chtělo, aby se zde oddávali, v odříznuté komunitě, kam se lze dostat jen vrtulníkem, nebo po laně, duchovnímu zušlechťování, vaření drog a vlastně tak nějak asi tomu všemu, co jim „vyspělá civilizace“ tak nějak neumožňuje. Jiný život. Když je ale jeden chycen při pašování drog na hranici, vláda se začne o tenhle „cirkus“ zajímat. Druhá polovina knihy se nese proto v poněkud nudnějším tempu, kde se řeší, kdo kam utekl, zázemí, historie, Vietnam, teorie, Laos, Vila, armáda, lidi, co pátrají po lidech. Osobně jsem si nejvíc užíval části, kde byl Tanuki, nebo se mluvilo o něm. Asi bych tuhle knihu nedoporučil k seznámení s Robbinsem, ale spíš těm, kteří se počítají k jeho skalním fanouškům, co si chtějí doplnit sbírku a nebo alespoň těm, kteří ví, do čeho jdou.