V určitých momentech je Neil Gaiman fantastický, ale jeho sofistikované pointy mě občas pěkně ser... – pardon, dráždí. Buď jsou nijaké, nebo u nich mám neodbytný dojem, že mi něco uniklo. Každopádně jeho síla je v letmo zachycených detailech, v nichž úžasným způsobem vystihne důvěrně známé emoce. Vizuálně povedené je všechno, každý jeden z výtvarníků mě vtáhl do děje a to jsem měl u některých historek problém si na kresbu zvyknout. Vesměs oceňuji, jak scénáře fungují; přestože leckdy jde o adaptované povídky, jsou srozumitelné i bez znalosti původního textu, což je skvělé. Album Vražedná tajemství a další příběhy je hodně o pocitech a atmosféře, což se u delších komiksů trochu potýká s dějovou nevyvážeností, avšak u kratších je tomu přesně naopak. Působí daleko lépe, než mnohonásobně delší série. V próze to u něj mám paradoxně naopak, což mi jen potvrzuje, že tenhle autor si zaslouží častější čtení, aby mu jeden přišel na kloub. Osobně u mě nejvíc bodovala Cena a potom Vražedné tajnosti.

Sbírku bych nazvala slovem: nevyvážená. Něco lepší, něco horší a dohmady průměr. Co mi zůstalo v hlavě? Vražedná tajemství a Stvoření noci.