Hlavní postava mě nezaujala, děj v první polovině snad ano, ale pak už jsem se moc přemáhala ke čtení, proto jsem knihu s úlevou dočetla a odložila. Co čtenář, to jiný názor. Nezatracuji, ale ani nechválím.

"Absurdní situace vyžadují absurdní řešení." A tahle poučka provází celý příběh Marie Jalowiczové. Tenhle příběh překračuje mnoho hranic. O to je však cennější. Osiřelá Židovka z vyšší střední třídy, jejíž jediný přeživší příbuzný ji odmítne pomoc, se skrývá celou dobu nacismu zločincům přímo pod nosem. To zní samo o sobě přímo bizarně, přitom je tomu tak. Díky jejímu cynickému pohledu a kriticky vědeckému odstupu i přístupu (neboli "žába dívající se na svět rozhledem orla") odkrývá pohled do nacistického Berlína. A že je mnoho k vidění! Marie nebyla v Berlíně ojedinělý úkaz. Jeden nabývá dojmu, že v podstatě se hlavní město ukrývajícími Židy jen hemžilo. Přesvědčení nacisté od malých ryb po pohlaváry pronásledované ukrývali nebo jim jinak pomáhali. Vznikala podivná přátelství mezi Židy a členy SA. Probíhaly ještě prapodivnější obchodní transakce, kdy za pomoc byla vyžadována půjčka manžela. Přední členka komunistického odboje pochybovala o celé snaze. Árijky vyhledávající pomoc židovského doktora. Rodiny rozděloval politický pohled. Celkem podivuhodná darwinovská teorie o přežití v praxi - nepřežije nejsilnější, ale ten, kdo se přizpůsobí prostředí. Svět, v kterém má hlavní slovo náhoda. A to Marie zvládla. S nadhledem vzdělaného člověka, který se jeví jako citově prázdný, ale zároveň oplývá citem pro analýzu. Celá její vědecky založená osobnost mi vrtala hlavou, než jsem se nakonec dozvěděl, že po válce své vlohy plně využila na berlínské univerzitě. I když se jedná o knihu, těžko se dají podobné paměti posuzovat. "Přežila jsem Hitlera" je rozhodně mnohem lepší, než jistou dobu vyhlašované "Mengeleho děvče". Nevím, jaké mívá čtenář od podobných knih očekávání. V tomto případě se ovšem jedná o naprosto surové, upřímné, nezaujaté vyprávění, které je oproštěno od snahy vyvolat lítost, ale podává čistou skutečnost, jak v paměti zůstala. Bez soudu. Sice trochu emočně chladné, ale za to historicky velmi přínosné. A na závěr si neodpustím citaci jednoho z pozoruhodných Mariiných závěrů: "Chci vyvrátit obvyklý argument, že hrdost člověku nedovoluje žít v zemi, kde existovala zařízení na zplynování lidí. Myslíš, že by se lůza kdekoli na světě chovala jinak než ta německá, kdyby někdo uměle povzbuzoval její nejnižší pudy? Němci vyvraždili miliony Židů. Byli to ale také Němci, kteří dávali v sázku životy a přinášeli velké oběti, jen aby mi pomohli přežít."