Dlouho jsem četbu Jiných barev odkládala, protože mám Pamuka příliš ráda. Zní to jako paradox? Ale vůbec ne. Když máte nějakého autora skutečně oblíbeného, vznáší se nad každým dalším titulem riziko, že tahle kniha bude ta, která bude blbá a kterou vás zklame. Tak ještě ne. Zatím ne. Témata esejí Jiné barvy se pohybují na rozsáhlé škále od intimních, rodinných okamžiků s dcerou přes niterné hrůzy po mohutném zemětřesení až po úvahy nad díly literárních velikánů. Rozsáhlý je i časový úsek, který výbor pokrývá. K esejím je navíc přiřazený dlouhý rozhovor z francouzského časopisu, povídka a řeč, kterou autor pronesl při přebírání Nobelovy ceny za literatury. Pamuk nezklamal a v prvé řadě díky (už tradičně) skvělému překladu znovu svým jedinečný stylem baví.

Jako téměř pokaždé jsem u Pamuka v rozpacích a dočítám se smíšenými pocity. Tedy s výjimkou Cosi divného v mé hlavě. Pamuk je bezesporu jedinečný spisovatel. Dostává mě jeho autentičnost a ryzost, to je proč jeho knihy ráda čtu. Píše ze sebe a neohlíží se na čtenáře, nekalkuluje, jestli se to někomu bude nebo nebude líbit. Jeho tvorba má rozhodně charisma. Jenom kdyby tam tolik nevkládal svoji méněcennost vůči Západu! Nikdy předtím by mě nenapadlo, jak hluboce Turci prožívají rozpor mezi Evropou a sebou. Skoro každá úvaha, ať už se jednalo o rodinné oslavy, vztah s otcem, dcerou, lásce k psaní, všude to nakonec sklouzlo k tomu, jaká je propast mezi Východem a Západem. Spisovatel na toto téma dokázal rozvíjet na můj vkus už hodně umělé konstrukce, tohle omílání a rýpání se mě nebavilo a rozčilovalo. Připomínal mi tak trochu jeho postavu Sekure, která také nevěděla, co vlastně chce.