Vždy, když u hodnocení nějaké knížky váhám, položím si otázku, která mé dilema rozlouskne. "Existuje něco, co bych na knížce ještě vylepšila, aby byla dokonalá?" U této jsem si ale otázku pokládat nemusela, protože jsem už dopředu znala odpověď. Ne, nenapadá mě nic, co bych na "Anně a Šarlotě" změnila. Potenciál příběhu autorka využila naplno. Ač se mi ze začátku hlavní hrdinka zdála nesympatická a její maminka otravná, nepředělala bych je. Všechny jejich negativní vlastnosti byly důležité pro děj i rozvoj jejich vztahu. Líbilo se mi využití handicapovaných postav, které bojují s nepřízní osudu. Pozitivně jsem vnímala i romantickou linku, která nebyla prvoplánová ani přehnaně neuvěřitelná, jak tomu často bývá u jiných knížek. Tohle nebyla láska na první pohled, vůbec ne. Šarlota si ke svému princi nacházela cestu postupně a opatrně překonávala prvotní nedůvěru. Rozhodně nešlo o nějaké romantikuš klišé, kterých je teď všude plno.