Krásný poetický příběh drsného života v Indii. Vyprávěno převážně sedmiletými dvojčaty s kouzelnou dětskou přirozeností a fantazií. Kniha se mi četla dobře, i když jsem se občas ztrácela v čase. Některé věty se mi zdály trošku kostrbaté, ale jiné byly naopak tak úžasně formulované, až to zahřálo na duši. Chce to při čtení naprosté soustředění, na konci do sebe všechny dílečky zapadnou. Stojí za přečtení.

Nádhera... Láska na první písmenko. Miluji tento poetický styl prózy s mnoha neobvyklými souslovími a mimořádnou fantazií vyšperkovanou k dokonalosti! Tento příběh byl pro mne jako puzzle (nemám toto slovo ráda, ale český ekvivalent "skládačka" mi také nesedí...). Nádherné, barevné, voňavé, šťavnaté, melancholické, opojné, bolestné....puzzle. Z počátku jsem nedokázala jednotlivé věty či slova zařadit, po pár stránkách jsem už našla doplňující dílek, pak další a další. Jak autorka volně proplouvá časem a místy, tak jsem doplňovala jednotlivé dílky z různých stran a úhlů - proto, abych hned po dočtení poslední stránky knihu přečetla ještě jednou - tak jako se člověk rád kochá složeným obrazem z desetitisíců kousků, který najednou dává celistvý smysl a jehož krása bere dech. Obraz jež vypráví příběh o lásce, mnoha druzích lásky. O touze, bolesti, ztrátách a nadějích. O ztraceném dětství. O nás. Jazykem tak nádherným, tak niterným, tak smyslným... "Potom znovu otevřel slunečník a odešel v čokoládové róbě a pohodlných sandálech jako zvysoka našlapující velbloud, který musí dodržet úmluvu. Bylo to, jako kdyby táhl bolavé srdce Baby Kochammy za sebou na provázku a ono se za ním belhalo a zakopávalo o listy a malé kamínky. Pohmožděné a téměř zlomené." O tom, že jsme oběti obětí - o tom, že nešťastní lidé se zlomeným srdcem ubližují a předávají tuto štafetu bolesti dalším a dalším... "Jakmile tichost přišla, zůstala v Esthovi a rozšířila se v něm. Rozpínala se z jeho hlavy a svírala ho svými rozbředlými pažemi. Kolébala ho do rytmu dávného bušení srdce lidského plodu. Pomalu sunula svá plíživá chapadla s přísavkami podél vnitřní části jeho lebky, vysávala pahorky a kotliny jeho paměti, vyháněla staré věty a smetala mu je ze špičky jazyka, Zbavovala jeho myšlenky slov, která je popisovala, a nechávala je oloupané a nahé. Nevyslovitelné. Ochromené." I po druhém dočtení knihy ve mne slova příběhu dlouho rezonovala a budou se ozývat ještě dlouho. Jako ozvěna. Jako něco, co v hloubi duše dobře znám.... "Jako kdyby ticho nadzvedlo své sukně a lezlo jako pavoučí žena nahoru po kluzké stěně koupelny."