Stanislav Komárek dal svému třetímu souboru reportáží máchovský titul Země spatřené a v předmluvě se svěřuje, že už s velkými cestami končí, že kocouři u jihočeské myslivny se zas tak neliší od madagaskarských lemurů. A dodává, že za většinu toho, co je v něm lepšího, vděčí cestování… Jako dítě jsem měl velmi rád knihu Český Honza, ilustrovanou Josefem Ladou. Výběr pohádek o převážně hloupém Honzovi, který nakonec všechny přechytračí. Téměř každá pohádka začíná tím, jak jde Honza do světa. Někdy dobrovolně, někdy z donucení. Ve světě potkává zajímavé lidi, získává zkušenosti, nachází nevěstu, zbohatne, zmoudří… Možná tato sbírka českých pohádek byla jakýmsi iniciátorem mé touhy cestovat. Možná právě tato kniha formovala můj pohled na svět kolem mě. Zatímco v pohádce se líný Honza nakonec přinutí slézt z vyhřáté pece, opouští útulný domov a vyráží vstříc dobrodružství, tak v smutné realitě se líní Honzové válí doma před televizí. Do světa vyráží maximálně virtuálně, skrze internet. To jim ale nebrání žít v přesvědčení, že všude byli, všemu rozumí a od všeho mají klíče. Ale to už je o jiné knize. Také krásné a české. Brouk Pytlík se tuším jmenuje… Stanislav Komárek píše zajímavě, poutavě a s humorem. Patří do kategorie mých knižních jistot. To znamená, že téměř cokoliv, co napíše, mě baví.

Komárkovy cestovatelské eseje mám vůbec nejradši. Nevím o nikom, kdo by tak celistvě, zábavně a s nadhledem dokázal popsat ony země spatřené. Komárek mě prostě baví, takže sám nikam nemusím, pouze do knihkupectví.