„Když církevní sbory přitáhnou a zapojí i introverty, nabízejí jim nejen uzdravení, ale také uzdravují sebe sama. Introverti mají cenné rady, které mohou nabídnout druhým, a pro křesťanská společenství je velkým ziskem, když se jim podaří získat je do svých řad. Přemýšlivost, duchovní hloubka, soucit a pomalejší tempo se mohou stát léčivým elixírem pro sbory nakažené povrchností, pragmatismem a horečnou aktivitou, jimiž se vyznačuje kultura, která nás obklopuje. Když se introverti a extroverti vzájemně oceňují nejen slovy, ale i v praxi, pomáhá to růst službě a svědectví církve do hloubky i do šířky.“ První rozpaky nad knihou jsem zažil vlastně ještě před začátkem čtení: když jsem zjistil, že autor je americký presbyteriánský pastor a že tedy situace jeho církve bude nejspíš o dost odlišná od toho, co je obvyklé v našich zeměpisných délkách a šířkách (nemluvě o tom, že ho zajímá psychologie a spiritualita lidí vedoucích a mě spíše lidí vedených). Potvrdilo se mi to: McHugh jako problematické pro introverty uvádí chvíle, kdy se musí někomu představovat, trávit čas small talkem nebo odmítat nabídky na zapojení do skupinových aktivit. To se v naší katolické církvi (alespoň podle mé omezené zkušenosti, nechci to příliš zobecňovat) nezdá být hlavním problémem, tady můžeme ve vedlejších lavicích sedět klidně roky a navzájem se neznat, aniž by to někomu připadalo nepatřičné :-). Tím nechci říct, že v katolické církvi máme vztah k introvertům promyšlený a cíleně ho aplikujeme. Koneckonců, jednou z posledních kapek, po níž jsem si uvědomil, že mi v mé bývalé farnosti hořčice setá nepokvete, byla scéna, kdy před mší náš pan farář přímo vynadal plaše v koutě sedícím jednotlivcům, že takhle vzadu žádné společenství vytvořit nemůžou. Kniha mi tak byla užitečná ne v místech, kde byla církevně konkrétní, ale tam, kde mluvila o vlastnostech introvertů obecně, o jejich přednostech, ale i rizicích. Pomohla mi si odpovědět na tu základní otázku, jestli se mě vůbec ty úvahy týkají. Jsem introvert nebo nejsem introvert, když v poslední době funguju v angažování pro druhé a něco málo i aktivně společensky vytvářím? Nebyla moje dřívější domnělá introverze jen bojácnost? Nebyl jsem dlouho jen extrovert, který se před lidmi styděl? Nemají moji přátelé pravdu, když se diví: „ty a introvert, vždyť je tě všude plno?!“ Adam McHugh mi pomohl si uvědomit, že moje potěšení ze společenských úspěchů je sice pochopitelné (nejen proto, že to generuje víc potlesku, pochval a plácání po zádech, ale že je to prostě zřetelněji a přímočařeji užitečné mým bližním) a taky správné (protože mám právo se radovat, když s Boží pomocí dokážu něco, co jsem myslel, že nedokážu), ale že navenek orientované angažování má své náklady a své pasti. Ve vyostřené podobě to McHugh formuluje takto: „Maskujeme se jako extroverti, aby se nám dostalo přijetí, ale cítíme se jako vyhnanci. Jsme zmatení a vysílení přemáháním svých introvertních sklonů a toužíme žít věrni sobě samým tak, jak jsem stvořeni.“ Introverti v církvi je kniha, která je vůči introvertům povzbudivá, důsledně zaměřená na ocenění jejich specifických darů. (Asi nejvíc se mě dotklo a následně upokojilo přemýšlení nad otázkou „čím to je, že mne nejvíce vysiluje to, co na světě miluji nejvíc – bytí s druhými.“) Ale zároveň nezavírá oči a planě neutěšuje: je dobré zmínit, že introverze může být i alibi a lze za ni schovat i strach nebo lenost. Že nám dává „výmluvu pro vyhýbání se druhým, i když potenciál k sociálnímu kontaktu máme“. Nesmíme zapomínat, že i my introverti „rosteme a rozšiřujeme se, když přijímáme rizika a vydáváme se za hranice své bezpečné zóny, k druhým lidem“, a že se straněním lidí připravujeme o důvěrné vztahy a možnost duchovně růst. Z mé zkušenosti bych dodal, že zvláště toxická může být kombinace introverze a narcismu: takto „postižený“ člověk může dojít až na hranice mentálního solipsismu, když hluboce a dlouze a stále dokola hloubá ... výhradně o sobě samém. Abych autora jenom nechválil: jakkoli chápu, že podobné knihy jsou vždy zjednodušující, měl jsem pocit, že pan pastor přemýšlí někdy až příliš schematicky: introverti a extroverti v jeho podání trochu vypadají jako černé a bílé figurky na pomyslné šachovnici – přitom ve většině lidí je kombinace vlastností namíchaná. A také jsem cítil, jak ve snaze vyzdvihnout vlastnosti introvertů v extrovertním prostředí, někdy extroverty trochu shazuje, jako by to byli povrchní a přelétaví lidé. S tím nesouhlasím. Osoba, se kterou provozuji něco, co by se dalo nazvat „vzájemným duchovním doprovázením“ je extrovertní až na půdu (a v MBTI kategorizaci má úplně jiná písmenka než já :-), ale sedánky ve dvou jsou oboustranně klidné, důkladně a soustředěně naslouchající. Můj celkový dojem ze čtení byl nakonec dost pozitivní. Kniha mě uklidnila v tom, že máme rozvíjet to, co nám bylo dáno a nepošilhávat po tom, co je dáno jiným. Zkoumat, rozlišovat, všechno zkoušet a dobrého se držet :-). Vždyť Duch svatý, který vane kudy chce a povolává nás do služeb podle svého plánu, rozděluje dary velkoryse a s vnitřní logikou. Nemusíme se cítit nedocenění. Vždyť takový Mojžíš byl echt introvert a kam to dotáhl!

Ano, jsem introvertka. A tohle je velmi zajímavý vhled do církevního prostředí, byť jde o úplně jiné prostředí, než je to, ve kterém se pohybuji já/ve kterém se pohybujeme tady v Čechách. Inspirativní pro mě byly zejména úvahy o legitimitě požadavků na vůdce společenství. Ne, všichni vůdci nemusí být nutně extroverti. citace: "...Většinu lidí v dnešní době nezajímají hlavně vaše odpovědi; okamžitě si k vám však vytvoří vztah, když se najdou ve vašich otázkách a bojích." (s. 196)