Vědci vedou už mnoho let prudký spor – ….umí rostliny myslet, jsou inteligentní? Co je to vlastně strom? Slovník naučný jej definuje jako dřevitou rostlinu s kmenem, z něhož vyrůstají větve. Při čtení tohoto díla jsem si několikrát vzpomněl na film „Stalo se“, který pojednává o jakési vzpouře rostlin a stromů proti lidem, kteří díky látce vylučované rostlinama páchají hromadně sebevraždy. Po dočtení této knihy jsem tak nějak uznal, že kdyby to stromy chtěli, tak to asi dokážou a lidé by si to určitě zasloužili. Ten, kdo ví, že stromy cítí bolest a mají paměť a že rodičovské stromy žijí se svými dětmi, je už nemůže jednoduše porážet a pustošit jejich okolí velkými stroji. Citát: Podle sebe soudíme stromy. Proč je pro nás mnohem snazší porozumět zvířatům než rostlinám? To je zajímavá otázka. Po dočtení této knihy to možná dost čtenářů přehodnotí a začne se k rostlinám chovat lépe. První krok k porozumění rostlinám už udělalo Švýcarsko. Ve spolkovém zákoně mají totiž ustanoveno, že v zacházení se zvířaty, rostlinami a jinými organizmy je nutno brát v potaz důstojnost živého stvoření. Jsem rád, že jsem tak trochu změnil své čtecí téma a sehnal si tuto knihu. Vždycky jsem měl rostliny rád a teď už o nich vím víc, než jsem možná kdy chtěl. Ne, nebudu se omlouvat květáku až ho budu konzumovat, ale spíš budu rostliny víc respektovat a stromy v první řadě. Vlastně už jsem alespoň nějaký ten krok udělal. Asi deset let jsem na Vánoce neměl živý strom. Vždycky mě těch boroviček bylo líto. Malá ochutnávka: Veškeré staré dubové lesy jsou v obci Hümmel v jejím vlastnictví. Jsou chráněné a čerpá se z nich jiný užitek. Jedna část se změnila ve vzpomínkový háj, kde jednotlivé stromy tvoří živé náhrobky, k nimž se ukládají urny. Stát se po smrti součástí pralesa – není to krásná představa? Myslím, že by si tento příběh stromů měl přečíst každý. Je to srozumitelně napsaná kniha, spisovatel nepoužívá zbytečně moc technických názvů a kdo má zájem zjistit si více, je na konci knihy na padesát knižních odkazů pro podrobnější znalosti. Vybral jsem devět citátů a vsadil je panu Wohllebenovi na jeho profil a protože se mi to opravdu moc líbilo, pořídil jsem si jeho další knihu nazvanou „Citový život zvířat“. Citát: Městské stromy jsou lesem opuštěné děti ulice.

Taky jsem to tušila (viz. komentáře níže) … Enti existují! :-) … už nikdy nebude procházka lesem stejná, jako dřív :-). Rostliny vs. živočichové … všichni JSME, patřime do souboru živých organismů, a jejich rozdělení je věcí konvence, my sami jsme si to tak určili, čistě na základě průvodních znaků. Do rukou se mi dostala krásná kniha, která je především o tom, že naše rozlišení, může být právě jen a čistě naším, … jen prostě nevíme, parafrázuji T. Nagela: „jaké to je, být netopýr“. A teď, na základě přečtené knihy, si dovolím toto tvrzení rozšířit, … a už vůbec netušíme, jaké to je „být jasanem“ :-). Tahle kniha mj. hodně hovoří o komunikaci, a to mě, asi zaujalo nejvíc, protože se jí, čistě v linii člověk – zvíře, zabývám. Pro mě tedy nebylo žádným novým zjištěním, že komunikace nemusí být jen o „řeči“, tedy tak, jak ji běžně chápeme, ale pomalu se na tomto poli přesouváme k malé změně paradigmatu, jinak řečeno, mělo by pro nás být již zcela běžné a nerozporné chápat komunikaci, třeba jako, jak navrhuje Peter Wohllben „předávání signálů“. Víme zcela bezpečně, že existuje, jen se mnohým stále ještě příčí, přičíst tomuto termínu výraz „komunikace“, a to zejména z jednoho prostého důvodu, museli bychom totiž zároveň takovému „organismu“ nebo, řekněme, takové „entitě“, přiznat zároveň, že ve své struktuře má něco, co bychom mohli nazvat analogií „mozku“, tedy nějaký „řídící systém“, který svým jedinečným způsobem /který zatím ne vždy, dokážeme rozpoznat, či vůbec přiznat si možnost takového systému/ přijímá, a také vydává, impulzy, které „vedou ke změně chování“ takového organismu (či entity). Naším problémem na tomto poli je především ČAS – významné změny lze totiž pozorovat právě ve vztahu k času, a ten je přeci jen pro nás a stromy, velmi, velmi odlišný, a nemusím nejspíš říkat, že ve výrazné nevýhodě jsme my, lidé :-). Možná je tedy tím nejzásadnějším problémem, který nám brání přiznat si výše uvedené, že zapomínáme na to, že „časový úsek, který je potřeba ke zpracování informací a proměně v čin, je u nás lidí a rostlin, diametrálně odlišný“. Vrátím-li se k mým oblíbeným Tolkienovým Entům (on to věděl už dávno předtím :-)) … je to prostě tak, že milí Enti jsou bytostmi (či entitami, jak je komu libo) „pomalého plynutí času“ … z našeho, tak krátkého, lidského pohledu prostě potřebují na to, aby se projevili, celé věky. A zase jsme u toho „náš úhel pohledu“, stále a znovu narážíme na to samé, na náš antropomorfismus. Nechápejte to, prosím, jako výtku, ono je to pro nás vlastně často dost nezbytné, těžko bychom se jinak i my sami zařazovali do světa, těžko bychom si bez něj vytvářeli zpětné vazby pro naše činy, je to tedy z určitého úhlu pohledu, hledisko užitečné, úvahy na toho téma by nejspíš vydaly na další dlouhý článek, takže to zkrátím, a jen si dovolím poslední poznámku – měli bychom si jen dát sakra pozor, aby nebylo nekriticky nekompromisní! A ještě na závěr, tuto knížku doporučuji! Odborníkům i laikům, věřím, že bude zajímavým čtením pro každého! A prosím, nebuďte při čtení ... nekriticky nekompromisní :-). „A až půjdu, tak se vrátím zčásti jen“ … verš hitu Petra Maffaye by mohl být napsán o stromě, jehož pozůstatky jsou pro lesní koloběh stále ještě nepostradatelné.“ „Po staletí nasával živiny ze země a ukládal je ve dřevě a kůře, … je tak cenným pokladem pro svoje děti.“ „… i kdybychom tady (u nás) měli mít jednoho dne španělské klimatické poměry, převážná většina buků by je zvládla. Jediným předpokladem je, že les nebude kácením narušen, co se jeho sociální struktury týče, a že si bude i nadále moci sám regulovat svoje mikroklima.“